Článek
V poslední době se stále častěji setkávám s tím, že moji vrstevníci nemají čas na své stárnoucí rodiče. Většinou jim zajistí nejnutnější péči, pokud potřebují dovézt k lékaři, nebo jim objednají nákup prostřednictvím donáškových služeb, a k tomu je párkrát do roka navštíví. Případně jim ještě vozí vnoučata na hlídání – to si zvládnou udělat volno vždy, akorát rodiče často jen pozdraví mezi dveřmi, když své potomky předávají a zase vyzvedávají. Na víc není čas – musejí přeci vydělávat peníze, nemají čas sami na sebe, natož pak poslouchat nějaké senilní řeči…
Výchova k rodině už je otázkou minulosti
Nad přístupem mých kolegů či známých k jejich rodičům mi mnohdy zůstává rozum stát. Asi už jsem stará generace, ale já i moji sourozenci jsme byli vedeni k rodinným hodnotám. Na návštěvu k babičce a dědovi jsme jezdili každou neděli, mnohdy jsme se na chvíli zastavili i v týdnu. A samozřejmostí bylo udělat si čas, kdykoli něco potřebovali. Jako děti jsme návštěvy u prarodičů zbožňovali, v pubertě jsme je brali jako povinnost, v dospělosti jako slušnost a úctu. A stejně tak nyní přistupujeme i k rodičům – pravidelně je navštěvujeme, zveme je na návštěvy k nám, plánujeme společné akce, pomáháme, s čím je třeba. Beru to jako samozřejmost, jako něco zcela automatického, jako slušnost i poděkování za vše, co pro nás máma a táta udělali.
Jak ale stále častěji zjišťuji, není to normální. Dneska je normální honit se za mamonem, kariérou, starat se o svou rodinu – rozumějte manžela/manželku a děti, ale na vlastní rodiče, nedej bože prarodiče, už čas nějak nezbývá. A ani nálada…
Proč se mám starat o rodiče, když oni se nestarali o mé děti
Nedávno mě šokovala jedna z kolegyň, která vykřikovala, jak jí ubližuje její matka, když po ní chce, aby ji zavezla do nemocnice k lékaři. Mamince je necelých sedmdesát, její manžel zemřel před půl rokem, ona sama neřídí a má pohybové problémy. Autobusem tak jednoduše do 30 kilometrů vzdálené nemocnice sama nedojede. A taxi je drahé, takže by jí to značně zasáhlo do rozpočtu – z důchodu vychází jen tak tak. Do nemocnice potřebuje docházet dvakrát měsíčně, dle dohody kdykoli během dne, takže by ji tam kolegyně mohla zavézt, aniž by musela čerpat dovolenou. Ale ona nechce. Důvod? Její matka odmítla jít do předčasného důchodu, aby se mohla starat o svá vnoučata. A to jí její dcera, moje kolegyně, není schopna odpustit. Argumenty, že by měla nízký důchod, nebo že není povinna starat se o vnoučata na denní bázi, absolutně ignoruje. Prostě se jí rodiče nepostarali o děti, tak se ona teď nemusí starat o matku.
Co na to zákon?
Opomeneme-li mravní hledisko, pak vyvstává otázka, zda existuje zákonná povinnost, kdy je dítě povinno postarat se o svého rodiče. Zákon konkrétně nehovoří o povinnostech zmíněných výše, ale o vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům. Pokud již potomek dosáhl plnoletosti, má ukončené vzdělání, a je tak schopen živit se a pokrýt náklady na vlastní potřeby, je v případě, že se rodič ocitne v situaci, kdy není schopen zabezpečit své základní životní potřeby, povinen finančně mu pomoci.
Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům stanovuje § 915 občanského zákoníku a má pouze podpůrný charakter ve chvíli, kdy se rodiče ocitnou odkázáni na pomoc svých dětí, např. pokud si nedokážou opatřit dostatečné prostředky k životu, nebyl jim přiznán důchod atd. V takovém případě, kdy navíc není možné uplatnit vyživovací povinnost mezi manželi nebo registrovanými partnery, je potomek povinen zajistit rodičům slušnou výživu, tedy průměrný životní standard, který jim zabezpečí bydlení, potraviny, léky apod.
Výše vyživovacích povinností je individuální a vždy vychází z možností, schopností a majetkových poměrů daného potomka, přičemž ovlivněna může být i tím, jak se rodiče podíleli na výchově svého dítěte, jak plnili své rodičovské povinnosti atd.
Rozhoduje zákon, nebo dobré mravy?
Otázkou, která zůstává, tedy je, zda je starost o rodiče zákonnou povinností, nebo slušností v souladu s dobrými mravy? Osobně si myslím, že by se každé dítě, kterému se dostalo slušné výchovy od rodičů, mělo o své stárnoucí rodiče postarat – bez ohledu na to, zda mu to přikazuje zákon.
Chápu, že ne vždy je možné věnovat rodičům péči, kterou by potřebovali, pokud jsou například odkázáni na celodenní starostlivost, ale i tak se dá zajistit adekvátní péče ze strany různých organizací. Není to o tom vzdát se vlastního života na úkor stárnoucích rodičů, ale najít cesty, jak žít svůj život, ale zároveň se odvděčit rodičům za jejich výchovu. Alespoň tak to vnímám já… Nebo už jsem opravdu stará a současná generace to vnímá jinak? Budu ráda za váš názor v komentářích.
Zdroje:
Webové stránky Právo pro všechny - I dítě musí živit své rodiče. Zjistěte, kdy začíná platit tato vyživovací povinnost
Webové stránky Výživné - Vyživovací povinnost dětí k rodičům
Webové stránky Dostupný advokát - Když se role obrací: Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům
