Článek
Ne všude to ale platí. A mě tohle pravidlo překvapilo – vlastně nevím, jestli s ním souhlasím, nebo nesouhlasím. Pokud byste se s ním chtěli seznámit blíže, musíte navštívit naše krevní centrum.
Přijít, odpípnout a…
Dlužno uznat, že naše krevní centrum jde s dobou. Ty tam jsou doby, kdy čekala u dolních dveří ráno vždy fronta nedočkavců, která následně málem převálcovala sestřičku, která je odemykala, jen aby se co nejdřív dostala do druhého patra.
Právě tady se totiž odehrávalo ono jedinečné drama, které ještě leckde k odběrům krve prostě patří. Jako první bylo potřeba si vybojovat kartičku s pořadovým číslem. To se někdy neobešlo bez pořádného kraválu – někteří držitelé byli totiž schopní se o tuhle maličkost i poprat. Jindy si zase všichni nedočkavci stěžovali bušením na sestřičky, které nebyly po ránu dost rychlé a kartičky občas zapomněly v prvních vteřinách po šesté hodině vystrčit ven.
Ty mnohdy dopadly ještě hůř než jejich spolutrpitelka klíčnice, protože lidé neváhali jim rvát z rukou celý stojánek a občas se i porvat o čísla rozsypaná na zemi. Vím to – něco z toho jsem viděla na vlastní oči a o něco se podělily lehce zoufalé sestřičky. Ono když jste v určitém období svého života na tomhle patře pečení-vaření, dozvíte se toho dost.
Dnes už to jde přes kartičku
Ale ráda bych se vrátila k předchozí myšlence. Ano, naše krevní centrum jde s dobou. Dnes už tu žádné pořadové lístečky nenajdete – místo toho na vás hned u vstupu čeká „mašinka“, do které jen strčíte svou kartičku pojišťovny a máte vystaráno. Sprinty do druhého patra sice ještě stále probíhají – ale je jich méně a méně. Ti, kdo vyběhnou nahoru tak, jak byli zvyklí, totiž brzy zjistí, že to celé absolvovali vlastně zbytečně a že si svůj boj musí prostě vyhrát někde jinde. U „mašinky“ je to ale kultivovanější. Prostě se k ní přesune fronta, která se vytvořila už přede dveřmi. V ní už nikdo nepředbíhá ani se rozběhem nesnaží získat na schodech výhody díky svým rychlým nohám.
Jenže takhle kartička na vás i leccos nabonzuje, jak se říká, takže prvenství ve frontě vám k úspěchu leckdy nestačí. Naše krevní centrum má totiž hned na dveřích vyvěšeno jedno pravidlo: „Čas mezi 6.00 až 6.30 je rezervován pro pracující,“ hlásá nepřehlédnutelná cedule jak u vchodu, tak i ve druhém patře.
Ne všichni si ji ale všimnou nebo ji respektují. „Já jsem tu byl první, paní,“ hnal se onehdy k otevřeným dveřím pán, který opravdu dorazil do čekárny jako jeden z prvních. Já na odhadování věku moc nejsem, ale definici bělovlasého staříka naplnil vcelku spolehlivě. „Bohužel jste v důchodu, tak si počkáte,“ ozvala se rázná sestra, ukázala na cedulku a zabouchla mu dveře před nosem. Rozčilování mu nepomohlo – měl před sebou ještě zkrátka dobře dalších 20 minut, protože „pracující“ podle všeho nebyl. Ještě to sice párkrát zkusil, ale pak se se svým osudem smířil.
Já byla na jednu stranu ráda – také jsem přišla až po něm (nemám to bohužel nejblíž a autobusy si nevybírají) a už tak to vypadalo, že to do práce stihnu tak tak (mimochodem, nakonec mi to vyšlo na minutu přesně). A on přece nikam nespěchá…
Jenže, kdo ví, jestli to tak opravdu je? Kdo ví, jestli doma třeba nemá partnerku, o kterou se musí postarat? A co dlouhé sezení na těch nepohodlných židlích – nemůže mu to zhoršit třeba problémy se zády? Nebyl by první ani poslední v tomhle věku. A má vůbec zdravotnictví právo diskriminovat lidi podle věku? Nemělo by se na to jít jinak – třeba ještě lepším objednacím systémem, který by mu takové časy prostě vůbec nepřiřadil? Já nevím – jaký názor na to máte vy?
