Článek
Ano, je to tak. Muzeum Prahy na Florenci se po letech rekonstrukce znovu otevřelo a návštěvníky láká na kombinaci starého dobrého Langweilova modelu a moderních interaktivních vychytávek. „U nás se muzeuje jinak,“ hlásá hrdě na vlajkách a transparentech v doprovodu trochu zvláštní fialové postavičky, v níž znalci (anebo ti, kdo se podívali do prospektů) nakonec poznají gryfa. Je to vlastně Gryf od Bohuslava Schnircha umístěný kdysi na budově Národního muzea, kterému se teď mazlivě říká Grifo.
Upoutávky vypadaly lákavě
Všemu předcházela široká reklamní kampaň, která lákala mimo jiné na vstup zdarma. A to nejen první den, ale dokonce tři měsíce od otevření. Ukázky virtuální reality a pozvánky na město v proměnách času se také jevily více než zajímavě. Pohyblivé obrazy trochu jako z Harryho Pottera, speciální náramky s RFID technologií, díky nimž se můžete do některých expozic nechat doslova vtáhnout – a hlavně unikátní model Prahy 19. století z rukou Antonína Langweila. Ale už ne vystavený vcelku, jak tomu bývalo kdysi, ale rozsekaný na několik částí „jako dort“, jak říkají samotní muzejníci. To proto, aby vynikly veškeré detaily.
Jeden Grifo
Takže rozhodně nečekejte žádné suchopárné muzeum, protože místo obvyklého chození od vitríny k vitríně tady návštěvníky uvítají tmavé sály plné projekcí, nejrůznějších blikátek a zajímavých her.
Muzejníci zkusili něco, co u nás nebývá zvykem – zapojili herní principy a čipové náramky, aby do muzea (přičemž tenhle název prvotně implikuje spíš něco hodně nudného) vtáhli i nejmenší návštěvníky, kteří mohou za řádně splněné úkoly dostat nakonec i malou odměnu. Ano, už i tady bylo možné zaslechnout trochu remcání na příliš ostré přechody mezi světlem a tmou (protože co si budem, ne každý je zvyklý pohybovat se v muzeu „po hmatu“). Jenže to nejhorší mělo teprve přijít.
Muzeování jinak nemělo jen mouchy. Byly to přímo masařky
My jsme na otevření dorazili už první den, nebylo to plánované, ale prostě nám sem tak nějak vyšla cesta. Příchod na půl desátou (otevíralo se v deset) znamenal, že jsme byli ve frontě cca desátí. To nebylo špatné. O dvacet minut později se fronta táhla až za roh. S tím ale muzeum očividně počítalo a otevřelo stánek s horkým čajem na zahřátí.
Úderem desáté se dovnitř nahrnuli první návštěvníci. Na všechny se však ani zdaleka nedostalo. „My se řídíme požárními předpisy. Další lidi pustíme dovnitř podle toho, jak budou návštěvníci odcházet,“ odpověděl ochrankář na můj zvědavý dotaz hned po tom, co nám ukázal cestu do šaten. Prošli jsme interaktivní expozice, které byly docela fajn. „Město v čase“ nás vzalo do Prahy 19. století a ukazovalo, jak se postupně měnila až do dnešní podoby. V dalším sále pak čekaly ony pohyblivé obrazy, které nás seznámily s některými obyvateli tehdejší Prahy a jejich běžným životem. Zkusili jsme i pár her, ale tady je nutno přiznat, že ochranu Prahy před povodněmi, které ji v té době často sužovaly, nebo přípravu poctivého oběda, nechám opravdu raději dětem.
Živé obrazy, tentokrát jen foto
A pak byl na řadě zlatý hřeb. Nádherný model Prahy 19. století od Antonína Langweila. Ten ji chtěl zachytit tak, jak byla. Předat dalším generacím její obraz, tajemství i vzpomínky na ni, jak nám vysvětlil úvodní film. Až dosud klapalo všechno skvěle.
Plni očekávání jsme tedy roztáhli poslední závěs a těšili se na ono umělecké dílo (které ovšem svého tvůrce víceméně zruinovalo, ale o tom někdy příště). Nu, a našli jsme ho. Ale tak nějak v neočekávané formě. Že bude rozkouskované do cca deseti kusů jsme věděli. Ale že bude každý kus uložen v osvětlené vitríně bez jakéhokoliv popisku (navíc vitríny nešly tak úplně po pořadě), to jsme tedy nečekali.
Jistě, Pražský hrad nebo Týnský chrám asi pozná každý, ale přece jen se spousta věcí od té doby změnila, řada budov už nestojí, jiné jsou zrekonstruované, přibyla železnice… A ne, opravdu popisky nikde nebyly. Ze sálu jsme odešli poměrně rozpačití. Jako jo, bylo to pěkné, ale tak nějak tomu něco chybělo.
Na těchto obrazovkách se před vámi rozvine příběh Antonína Langweila
Náprava nenáprava druhý den
Ale rozhodli jsme se dát tomu všemu ještě šanci. Na neděli totiž program sliboval hned dvě komentované prohlídky a první už v 11 hodin dopoledne. „Prima, to stihneme,“ zahlásil se manžel a já taky nebyl proti. Třeba se konečně něco dozvíme. A dozvěděli jsme se – nebo vlastně ne.
Jak první nás překvapila změna v sále. Tentokrát už totiž vitríny nesvítily konstantně, ale čas od času zablikaly (náš časový odhad je cca 3 minuty), setmělo se a světelný bod ukázal na jednu budovu na plánku, k níž se na malém černém monitoru zobrazil i popisek. Šlo o dva nebo tři kusy na vitrínu (ani zdaleka to tedy nepokrylo všechny zajímavosti), ale přece jen to byl od včerejška pokrok.
Vitríny s modelem první den…
„To to tak nemohli mít včera?“ zaznělo od staršího páru vedle nás a já pochopila, že tu zdaleka nejsme jediní, kdo tu šli podruhé. Řada lidí mířila stejně jako my na komentovanou prohlídku. Ale bohužel právě to byl asi ten největší výbuch ze všech. Měla začít v 11:00, ale ještě 11:06 nebylo po ničem podobném ani památky.
Pak se u první z vitrínek srotil dav okolo nějaké paní. Byla to průvodkyně, jak se ukázalo. Jenže – mluvila docela potichu, neměla mikrofon a nikoho ani nenapadlo vypnout film, který v místnosti běžel (a který tentokrát popisoval tak nějak každodenní život pana Langweila, který lepení modelu, jež mělo zajistit bohaté věno jeho pěti dcerám, věnoval i pořádný kus rodinného života). Ve výsledku tak paní slyšelo tak 5 lidí, kteří byli těsně u ní. Ostatní prostě neměli šanci.
... ještě detail
A tohle mělo být hlavní lákadlo dne? Nebudu lhát, vzdali jsme to. Odešli jsme postupně vitríny po vlastní ose (sledovali přitom nápisy na monitorech, takže jsem se tentokrát přece jen zorientovali o něco víc). Samozřejmě jsme se poté se svými dojmy svěřili i pracovnicím muzea, které dole u infostánku prodávaly knihy s tematikou muzea.
„Nejste první, ale alespoň nejste sprostí,“komentovala to jedna ze slečen ve fialové mikině. „Určitě se z toho poučíme pro příště.“ Ohledně oněch popisků nám pak vysvětlila, že včera byly prostě vitríny nastaveny takhle a dneska zas takhle.
A tahle to vypadalo druhý den. Je to lepší, ale červený text na černém pozadí pořád není nic moc
Tak z toho jsme už byli perplex úplně. Jestli je cílem, aby člověk zašel do muzea dvakrát jen proto, aby si ho plně užil, tak to teda pěkně děkuju. Ale třeba se poučí i z toho. A vůbec, pokud tam v nejbližších dnech zamíříte, dejte vědět, zda se něco změnilo. Osobně doufám, že ano. Protože naštvat návštěvníky něčím, co by snadno vyřešila důkladnější příprava, holt není moc dobrá vizitka.
Zdroje info: Autorský text a zážitek
