Článek
A není nad to, když vás tam pozve italský kamarád. Sice bylo vtipné, že anglicky jsme uměli oba stejně mizerně jako průměrný školák, ale kde je snaha, tam jsou i výsledky (a přinejhorším už vás dneska jistí i překladače).
Pizzové faux pas – jak ano a jak ne
Největší legrace asi byla, když jsme se vydali na pizzu. Zděsil se už ve chvíli, kdy jsme se začali rozhlížet po nějakém volném místě. Ani náhodou. Pěkně stát u pultíku a čekat, až si pro vás obsluha dojde. Nahlásíte počet lidí a je to.
Stačí vám základní naučené fráze, Italové jsou fakt přizpůsobiví. Ale je pravda, že jsme byli ve velkém letovisku, jinde to prý většinou tak skvělé nebývá – no prostě Itálie – na druhou stranu, ono by to asi ani u nás nebylo lepší.
Dívali jsme se na ta velká kola, co okolo nás nosili, a celkem se zděsili. Tohle tedy jako máme sníst? Zatímco pánské osazenstvo bylo v klidu, dámské trochu znejistělo. Nenápadně jsme se optali Bruna (to je ten italský kamarád), jak to tu je. Bude to v cajku, když si dáme pizzu napůl? A prý no problemo.
Žádný ananas, je to cajk…
Tak jsme to prubli, obsluha nehla ani brvou, ještě se nás zeptala, jestli ji chceme rozkrojit a extra talíř k tomu. A zatímco jsme čekali, až nám naši objednávku donesou, listovala kamarádka Zúza lístkem dál. A narazila na pizza speciality. A víte, co? Byla tam. Pizza Hawaii – jo, ano. Ta s ananasem. A byla to asi fakt specialita, protože patřila k těm nejdražším. Bez padesáti centů 20 euro. „To bude asi něco echtovního, to bude luxus,“ jásala Zúza a už vykřikovala, že ještě doplní objednávku.
Co rozhodí pravého Itala
Bruno se zvědavě naklonil, aby zjistil, co ji tak zaujalo, ale vzápětí zrudnul, pak zblednul a nakonec zezelenal. Lístek překotně zaklapl a na obsluhu, co se po nás už už otáčela, jen tak ledabyle mávl rukou, jakože omyl.
A když byla za dohledu, jal se vysvětlovat. Několikrát použil slova past na turisty. No fakt. Italové moc dobře vědí, jak je tahle rádoby pizza v Evropě oblíbená. Tak ji někdy nabízejí taky. Ale s pěknou přirážkou. Jenže tím to ani zdaleka nekončí.
Klidně si dejte i tuhle šílenost, jen tu ananasovou tam nechte
„Nedávejte si to. Příště už vás neobslouží,“ sdělil nám poměrně razantně a dodal, že už to viděl. Jednou si dáte tuhle pizzu a v restauraci jste skončili. Další den už pro vás záhadně prostě nebude volné místo. No jo, prznění národního pokladu, to není jen tak. A když Zuzka protestovala, že sem už stejně zítra nepůjdou a že to klidně riskne, názorně jí ukázal, co by také na jídlo mohla dostat. Odplivnul si na zem a pak ji požádal, ať si místo chodníku představí svou pizzu. Teď zas všechny barvy duhy vystřídala Zúza, zabrblala něco o potřeštěných Italech a jídelníček nechala na pokoji.
Tak to abyste věděli, kdybyste někdy tu Hawaii v jídelním lístku viděli. S Italy si vážně neradno zahrávat.
Ale P. S. – ta pizza jinak byla výborná. Když budete mít možnost si ji v Itálii dát, jděte do toho. Někde v opravdu poctivé restauraci – nebudete litovat.
Autorský text
