Článek
Jiný kraj, jiný mrav. To by si měl opakovat každý, kdo vyrazí na nějaký ten výlet dál než za rodná humna. V opačném případě se totiž můžete se zlou potázat.
Voda a zase ta voda
První den v Egyptě jsem si říkal, že přehánějí. Voda z kohoutku přece nemůže být taková hrůza, ne? Vždyť jsme na hotelu. Tak jsem si nalil skleničku, přidal pár kostek ledu (ono bylo vážně vedro jako – no, jako v poušti) a připil si na dovolenou.
Za pár hodin jsem zjistil, že to fakt nebyl nejlepší nápad – žaludek se mi totiž rozhodl sám od sebe emigrovat zpátky do Česka. A nějaké překážky ve formě okolní svaloviny nebo kostí ho fakt nezajímaly. Ano, faraonova pomsta fakt existuje. A ne, není to jen legenda. Stačí pár kostek ledu a je hotovo.
Budu slušný – tedy vlastně pro smích
Na trzích jsem se taky nechtěl nechat „nachytat“. Řekl jsem si: budu slušný turista, nebudu smlouvat – lidi tady mají o hodně menší platy než my, to bych se za sebe musel stydět. A ano, styděl jsem se – jenže z úplně jiného důvodu. Jakmile jsem totiž kývl na první cenu, kterou po mně prodavač střelil, usmál se můj protivník tak široce, že by mu záviděl i Mickey Mouse. Jenže tak nějak divně – a odmítl mi prodat cokoliv jiného než toho zatraceného plyšového velblouda, kterého jsem slíbil dovézt neteři. Tehdy jsem pochopil, že v Egyptě nesmlouvat znamená urazit. Od té doby vyjednávám i o cenu vody.
Tady vás oškube úplně každý
A ti velbloudi! Viděli jste je někdy naživo? Majestátní koráby pouště, kteří vypadají tak nádherně. Řekl jsem si, že fotka na hřbetu jednoho z nich bude prostě super – a majitel nic nenamítal. Jenže po vystoupení jsem zjistil, že dolů se nedostanu, dokud nezaplatím „malý bakšiš“. Někdy mám pocit, že se i ti velbloudi školí v marketingu – ta potvora totiž vstala dřív, než jsem se vůbec pohodlně usadil a stihl zapózovat kamarádovi. Kdyby mě takhle poslouchaly moje děti, hvízdal bych si…
Ještě jedno selfíčko
Když jsem se konečně dostal zase zpátky na zem, říkal jsem si, že už mě nic nepřekvapí. Jenže Egypt je… prostě Egypt. Na letišti jsem chtěl udělat „epický záběr“ s vojákem v pozadí, protože to vypadalo jako absolutní pecka. Hehe, to se bude v dovolenkovém albu vyjímat. A teď vám radím – nezkoušejte to. Telefony vám tam totiž nevezmou z ruky proto, aby vás vyfotili. U mě to skončilo jen napomenutím a nutností vymazání té fotky, ale klidně jsem mohl skončit i hůř, jak mi později vysvětlila delegátka zájezdu (proč mi o něčem takovém neřekla předem, to vážně netuším).
Jak poznat túúúristu
Další lekce přišla na pláži. Mimo resort jsem si vyšel v plavkách a s koktejlem v ruce – vždyť je přece kruciš vedro, tak proč to přehánět s oblečením! No ale pohledy místních mi rychle vysvětlily, že Egypt není Chorvatsko. Tady se respekt nosí víc než sluneční brýle. A fakt se divím, že to mnozí jiní turisté nevidí. Já se tedy červenal i tam, kde to obvykle vidět není (a že toho ty plavky fakt nezakrývaly moc).
Není všechno zlato…
A co průvodci? Stačí, aby se vám někdo představil jako „guide z ulice“, a hned víte, že skončíte u bratrance jeho kamaráda, který prodává papyrus. Zaručeně pravý, samozřejmě. A k tomu ještě přihodí nějaký ten zaručeně bio ibiškový čaj (za zaručeně bio cenu) a kdo ví, co ještě. Takže ne, nevěřte náhodným lidem na ulici, že to s vámi myslí dobře. Oni to totiž myslí dobře hlavně se sebou. No fakt.
Zdroj: Sepsáno podle vyprávění kamaráda, zážitky nasbíral na několika cestách do Egypta.
