Článek
Pokud totiž tuhle krasavici venčíte na zahradě – což je koneckonců fajn, protože jí alespoň tu šťavnatou travičku nemusíte nosit až pod nos, můžete se dočkat nejednoho překvapení.
Vysoké plaňky? Ani náhodou
Nejdřív jsme si mysleli, že bude stačit dostatečně vysoká dřevěná ohrádka. Jasně, ony želvy umí vážně pěkně pelášit – ale horolezkyně to snad nejsou, nebo snad ano? Jak už asi tušíte, druhá odpověď je správně. Neuplynulo ani pět minut a viděli jsme naši Sylvinku, jak si to metelí pěkně prostředkem trávníku. To bylo divné – vrátila jsem ji hned zpátky a koukala. Ale tak nějak nenápadně, znáte to.
A víte, co? Ta potvůrka se zapřela nohama o stěny toho bednění v rohu a přísunem nahoru byla za chvíli v trapu. Hmm, tak nic, chce to další obranu. Táta natáhnul nad dřevo králičí pletivo v asi dvojnásobné výšce.
Jenže to nevěděl, že má co do činění s želvím Houdinim. Druhý den ráno totiž zela v pletivu pěkná díra. A to prosím ne překousaná, ale rozpletená. Představuju si ty želví tlapičky, jak se nějak zaháknou za oka, v hlavě si poskládají nějakou složitou matematickou rovnici a pak dvěma tahy udělají v pletivu tenhle epesní otvor. Jen tak, jakoby se nechumelilo. Když jsme Sylvinku zase našli (o tři zahrady dál na sousedově salátu), napsal jí táta na krunýř netoxickými barvami svoje telefonní číslo. Že prý pro jistotu.
A došel do hobbymarketu pro pořádný kus pletiva a plaňky, ze kterých vyrobil poklop. Ten pro jistotu ještě zatížil několika kameny. „Teď už přece nemůže utéct, že ne?“ ptal se nás už ve stavu mírného šílenství. Mamka ho ujistila, že to už bude dobrý, nalila mu panáčka domácí slivovice a bylo vyřešeno.
Sylvinka už zase zdrhla
Jenže hádejte, co – Sylvinka druhý den pod poklopem zase nebyla. Ani se nepodhrabala, ani nerozpletla pletivo, prostě byla fuč. Asi ten poklop nějak nadzvedla nebo co. O pár hodin později nám soused společně s naší želvou donesl i tip. „Přilepte jí na krunýř AirTag, pak půjdete na jistotu.“
No, s tím lepením se trošku seknul, to se u želv fakt nesmí, ale táta se té myšlenky chytil. Vyrobil pro Sylvinku takový postroj, do kterého AirTag pěkně spárovaný s appkou schoval. Jenže naše Houdini ho svlékla raz dva – tedy samozřejmě až mimo ohrádku, takže hledání začalo nanovo (to telefonní číslo se fakt hodilo).
Živitel rodiny už byl lehce zoufalý – hodil si na hlavu mokrý hadr a mamka se zatím jala prolustrovávat internet. Pak donesla z kuchyně vařečku a cosi kutila s tím postrojem. A Sylvinka nafásla vařečku nahoře na krunýři – a danou přesně na štorc tak, aby prostě neprolezla mezi plaňkami plotu.
Nevím, co mamka s tím postrojem udělala, ale od té doby drží. A vařečka taky. Říkáme tomu naše nindža vařečka, protože ono to fakt vypadá jako postroj pro ty známé želváky ze seriálu. A hádejte, co – funguje to. Když už Sylvinka zdrhne (a doteď netušíme jak), najdete ji zaraženou někde u plotu. Výsledek zápasu mezi vařečkou a želvou je tedy 1:0. Tak nám držte palce, ať to ještě chvíli vydrží.
Autorský text, podle příběhu od souseda :)
