Článek
Ne, že bych po podmínkách takových chovů pátrala. Ale shodou okolností jsem byla v Německu poblíž jednoho takového ubytovaná. Manžel to zjistil až dodatečně z jedné zmínky v recenzi (nebyla negativní, prostě jen konstatovala, že poblíž takový výběh je). On chtěl ubytování zrušit, já namítala, že je to za dobrou cenu a že mi nějaké to kvokání nevadí. Holka z vesnice se holt nezapře. Prostě jsem čekala takový malý slepičí ráj. Jenže ouha – realita má k téhle pohádce pořádně daleko.
Vítejte v německém slepičím ráji – na papíře
Německo je doslova poseté farmami s „volným výběhem“ (soudím podle toho, co jsme cestou míjeli) – koneckonců, odtud pochází všechny ty možné snahy o zrušení klecových chovů, pokud si dobře pamatuju. A papírově to vypadá krásně – každá slepice má přidělený svůj kousek pozemku, všechno je pěkně spočítané, ocejchované a kontrolované. Ráno s východem slunce se slepicím otevřou vrata haly a můžou si po libosti vyběhnout na trávník!
Jenže ouha – místo aby se drůbež hrnula ven, postává u dveří jak parta puberťáků před hodinou tělocviku. Ne, to není legrace. Byli jsme na místě tři dny a pokaždé to tak bylo (a to dva dny bylo fakt pěkně – naše slepice by byly venku cobydup, ale tyhle ne).
Ten slavný výběh, kde si slepice mají „užívat svobody“, totiž vypadal doslova jako golfové hřiště. Jen zelená tráva – tedy místy. A fakt jen tráva – žádné plevely, z nichž by mohly vyzobávat semínka. A o žížalách pod drny taky pochybuji. To samé brouci – kde by se na tomhle krátce střiženém pažitu vzali? A o absenci jakýchkoli úkrytů ani nemluvím.
Já se těm slípkám ani nedivím, že se jim ven nechce (snad žádnou jsem nikdy neviděla dál než tři metry od východu). Proč by taky měly? Uvnitř je jídlo, voda, stálá teplota a nulová námaha. Podle mě má takový výběh k jejich přirozenému biotopu asi tak blízko jako akvárium k oceánu. A tak není divu, že na něj dlabou.
Slepice nejsou blbé – vědí, kde je dobře
Slepice je totiž tvor praktický. Když si má vybrat mezi sluníčkem a klimatizací, radši zůstane v pohodlí haly, kde má jistotu žrádla a bezpečí. Výsledkem je, že po celé té „louce svobody“ se slepice rozptýlí maximálně dva, tři metry od vrat, a dál nepáchne ani pírko. Zbytek trávy zůstává zelený, protože ho prostě nikdo nesežere. Tohle u svých slepic nepamatuju. Ty dokázaly udělat spoušť i v zahrádce, když jsem náhodou zapomněla zavřít vrátka.
Tak tolik k zákazu těch klecových chovů. Takže když na vajíčku vidíte nápis „volný výběh“, je dobré si uvědomit, že to v praxi často znamená jen to, že slepice může jít ven – ale nemusí. A taky prostě často nemůže a nechce. Není hloupá.
Zatímco my si totiž pod volným výběhem představujeme takové malé slepičí wellness, slepice sama ho vyhodnotí docela jinak: venku je sucho, neútulno a nuda, uvnitř bufet a stín. Je jasné, co si vybere. Vlk se tedy nažere a koza zůstane celá. Volný výběh je sice hezký koncept, ale v praxi je to podle mě spíš jen kosmetická úprava klasického chovu. Vážně je tohle to, za co ti ochránci tolik let tak horečně bojovali?
