Článek
No, ale letos prý bude všechno jinak, hlásila dcera. Jeden spolužák od dcery se rozhodnul, že se hecne a v rámci nějaké výzvy na Instagramu či co obejde co nejvíc děvčat. Všem poslal harmonogram, aby věděly, v kolik ho čekat. A ať to prej stojí za to, že si uděláme pěkné Velikonoce.
Ověřovala jsem si, jestli je to pravda
Možná si říkáte, proč se s něčím takovým dělal. Nestačilo prostě přijít a hotovo? Nu, nestačilo. Hodně domácností, včetně té naší, už běžně Velikonoce neslaví. Vajíčka jsem nebarvila několik let – stačí mi ta vyfouknutá a obarvená z minulých let. Spíš k tomu dodělávám dekorace z živých květin. Takže u nás aby výslužku pro koledníka pohledal.
Ne, fakt se mi do tohoto nechtělo. Zavolala jsem ještě pár maminkám od slečen z onoho seznamu, jestli je to pravda a někdo si jen nedělá legraci. Podle nich to taky vypadalo opravdově, a co hůř – většina z nich se rozhodla doma nějaké to vajíčko přece jenom nazdobit. Když už někdo přijde, tak ať není ostuda.
Jasně, mami, budeme zdobit
Dceru jsem svým dotazem vyrušila od výběru oblečení na ten velký den. Nikdy nepochopím, jak se ty kupy, co se jí při každé podobné příležitosti vrší na posteli, zase později vejdou do té její šatní skříně. No nic. Asi vás to nepřekvapí, ale barvit chtěla taky. Ale pro jistotu prý ještě půjdeme koupit čokoládového králíčka, kdyby se to nepovedlo.
Hmpf, tak díky za důvěru. Škodolibě jsem nabídla barvení červeným vínem, protože tím zbytkem se alespoň můžu picnout (kruci, vždyť já měla mít dneska VOLNO – chápete?). A jí to přišlo jako super nápad. Že si aspoň cucne. Hledám starý hrnec a vrčím, že žádné cucávání nebude, protože se sociálkou nechci mít nic společného. Načež se dcera nevinně usměje a zahlásí, že to přece udělá, až se nebudu koukat. Super, asi mi někde selhala výchova… A kde je ten zatracenej kastrol, co pamatuje ještě prababičku? Snad jsem ho v záchvatu nějakého předjarního uklízecího záchvatu nevyhodila.
Nee, tady je, až v nejzazším koutě spíže. I s pavoukem uvnitř. Ještěže mě děti odnaučily strachu z těchhle osminožců. Zjistila jsem totiž, že když na stole stojí jak matka, tak dítě a oba ječí, je to trošičku trapný. Ale bota to jistí (teď už občas i sklenice a kus papíru, protože třeba zaběhnutých běžníčků je mi vážně líto). Za zády slyším, jak dcera prská a kašle. „No jo, silné červené, to není vaječný likér, co somruješ od babičky,“ zachechtám se potutelně.
S vajíčkama si můžu tak akorát…
No, posunu se kousek dál a obarvené kuchyně vás ušetřím. Já prostě nikdy nebyla moc šikovný tvor. Ale vajíčka se povedla. Část jsme barvily s octem, takže byla krásně červeno-fialová, a část se sodou, takže spíše zmatněla a byla trochu došeda. Dohromady se mi to ale fakt zamlouvalo. To jsem zvědavá, co na to bude říkat koledník.
A víte, co? Neříkal nic. On totiž vůbec nedorazil ani k jedné ze slečen, které se na něj těšily. Asi v deset poslal hromadnou omluvnou zprávu, že se na to nakonec necejtil. Prostě trapas. No super. Zanadávala bych si na tu dnešní línou mládež, ale tím bych shodila všechny ty pilné slečny, které mu chtěly udělat radost. Já ho na jednu stranu chápu – ukousnul si toho prostě hodně, ale na druhou stranu – co si asi myslí, že přijde? Se všemi těmi nespokojenými mladými dámami totiž chodí do školy. To bude sekec. Netuším, co horšího se mu mohlo stát v pondělí, na které se „necejtil.“ Dcera jako pomstu zblajzla toho čokoládového králíčka a prý to rozhodně nebylo všechno.
Ale víte co? Za mě byly tyhle Velikonoce vlastně docela fajn. Jinak bych se asi já vrtala na zahrádce a dcera by se zavrtala někde mezi svoje malířská plátna, co si nedávno nakoupila, a sešly bychom se tak maximálně u oběda. Ještě minulý týden mi totiž tvrdila, že ať se s žádnýma trapnýma Velikonocema ani nepokouším otravovat, že ona nic slavit nebude. Jen se obávám, že příští rok už to tak přece jen definitivně dopadne.
