Článek
Vydala jsem se tedy ke své doktorce a na následujících řádcích popisuji svoje zkušenosti. Pokud máte jiné a lepší, pak vám rozhodně gratuluji a přeji vám to. Ale zpátky ke mně. Ve doktorce vylíčím, co se děje, a čekám aspoň trochu zájmu. Ha ha.
Záda přece bolí každého
„Dám vám prášky od bolesti,“ řekne suše. „Záda bolí každého. S tím se nikam nechodí, to by se vám ortoped leda vysmál.“ Aha, no tak snad to nebude nic strašného a za pár dní to přejde. Takže trpím dál.
Po pár dnech to nevydržím a jdu znovu. „Prosím, aspoň žádanku na rehabilitace,“ zkouším to znovu. „Rehabilitace?“ začne se smát. „Ne, nedám vám žádanku, máte přece prášky od bolesti, ale můžeme napsat silnější.“ Tak tohle mě dorazilo. S tím budu zas v cajku, najdu si někoho jiného. Tohle přece není normální!
Nakonec si přes známé seženu neurologa. Ten se na mě skoro jen koukne (ale ať zase nehaním, věřím, že to má v oku) a má jasno:
„To máte od krční páteře,“ dí zasvěceně.
„Aha… a co tedy s tím?“
„Hm, měla byste každý den cvičit.“
„Dobře, ale co a jak?“
„Napíšu vám žádanku na rehabilitace, tam vám to ukážou.“
Naivně jsem doufala, že by mi mohl ukázat třeba nějaký ulevovací cvik – tím spíš, že termíny u nás bývají dlouhé (já měla štěstí a šla jsem už po třech týdnech). Ale dobře, alespoň něco.
Nadšeně jdu do nemocnice, říkám si – tam přece musí být odborníci
Jenže se nekonala žádná prohlídka, žádné měření, prostě nic. Víceméně jsem se dostala jen na recepci, kde si se mnou pověřená sestřička sedla a objednala mě: „Dám vám osm návštěv u paní ---.“
„Nemám nárok na deset?“ zeptala jsem se nevinně.
„Máte, ale to se nám nevyplatí,“ vysvětlila naprosto neemapaticky. Začínám tušit, že jsem si to možná malovala příliš růžově. Ale tak snad už konečně něco začne.
Já si jen povídám, cvičení si najděte sama
Přijdu k té paní, sedneme si a povídáme si. Ptá se dost podrobně na moje různé návyky a radí, co s nimi mám dělat. Jenže další hodinu se opakuje úplně to samé. Zeptám se tedy, kdy budeme cvičit.
Paní se na mě podívá a řekne něco, na co asi jen tak nezapomenu: „Cvičit? No… já s vámi necvičím.“
„Aha… a co tedy děláte?“
„Budu si s vámi povídat a vy si sama zkusíte najít cvičení, které vám uleví. Když už víte, co vám je, tak YouTube poradí. To poznáte, že to děláte dobře – do pár dní se vám uleví.“
Tak to už nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Vzdávám to. Na rovinu. Těch osm lekcí tedy dochodím, aby mě třeba pojišťovna nevedla jako problémového pacienta nebo tak něco. Na cvičení podle no-name zdrojů si netroufám, takže nakonec končím u soukromého fyzioterapeuta. 800 korun na hodinu, čtyřikrát do měsíce (ráda bych chodila dvakrát týdně, ale vysvětlila jsem mu, že na to prostě nemám). Jako – pomáhá to, ale nemůžu se zbavit dojmu, že systém, který mi měl pomoci, se mnou místo toho pořádně vyběhl. A pomoc jsem si musela najít sama.
Máte podobné zkušenosti, nebo jsem prostě měla smůlu na lidi?
