Článek
Byl Štědrý den roku 1971 a sedmnáctiletá Juliane Koepcke se těšila, že svátky stráví se svou maminkou v peruánském městě Pucallpa. Nastoupily spolu do letadla společnosti LANSA. Let 508 společnosti LANSA měl mít před sebou krátký, rutinní let. Jenže osud měl jiný plán.
Nevhodné, nevhodné, prostě nevhodné…
Odpusťte mi tu parafrázi na Saturnina, ale jinak se asi tahle podkapitolka prostě nazvat nedá. Letadlo, které mělo Julianu a její matku přepravit do Pucallpy, je totiž Lockheed Electra. Je krásné (to si o něm myslela i sama Juliane), ale do stávajících podmínek prostě nevhodné. Je totiž určeno spíše pro lety nad pouští, a ne pro překonávání turbulentního proudění vzduchu nad Andami (navíc se později ukázalo, že vyrobená letadla mají i vadu motoru – tady se ale do technických podrobností pouštět nebudu, to je na delší povídání).
Juliane netušila ani to, že piloti s ním za chvíli vletí do prudké bouře – a že oba patří ke společnosti, která nemá v letectví právě dobrou pověst. Nehod má totiž už bohatě více. A tak se stalo, co se nejspíš stát muselo. Ve výšce okolo tří tisíc metrů narazil stroj do bouřkového mraku a zasáhl ho blesk. Letadlo se rozlomilo ve dví a začalo padat k zemi.
Juliane byla stále připoutaná v sedadle, které se s ní utrhlo. Následovaly nekonečné vteřiny volného pádu. „Padám, řítím se oblohou… asi tři kilometry nad zemí,“ napsala později ve své knize. Měla totiž štěstí – dopadla do korun stromů v peruánské džungli – a jako zázrakem zůstala naživu. Utrpěla zlomeninu klíční kosti, tržné rány na rukou a pohmožděniny a otoky očí (takže sotva viděla), ale žila.
Brýle ztratila, boty také, a přesto se jí povedlo po chvíli vzpamatovat natolik, aby začala přemýšlet, co dál. Možná už tehdy tušila, že z 92 lidí na palubě přežila jako jediná. Možná si ještě něco podobného odmítala připustit. Ale ať tak či tak, odhodlaně se vydala do neznáma.
Dům Julianiných rodičů v džungli
11 dnů v zeleném pekle
Jediným domovem a zázemím jí teď byla neprostupná džungle – vlhká, hlučná a plná hmyzu. Juliane se pokusila najít svou matku, ale našla jen spoušť. Ovšem naštěstí narazila alespoň na pár balíčků cukrovinek a dalších trvanlivých potravin, schovala si je jako poklad – to bylo jediné jídlo, které měla.
Naštěstí jí její otec, biolog Hans-Wilhelm Koepcke, s nímž jako malá často chodila na výpravy, kdysi vyprávěl, že pokud se člověk v džungli ztratí, má následovat tok vody – ten ho totiž vždycky dříve nebo později dovede k lidem. A přesně téhle rady se Juliane rozhodla držet. Našla mezi stromy malý pramínek a podél něj se vydala neznámo kam.
Naštěstí se útlý pramínek brzy rozšířil ve větší tok. Alespoň to jí dávalo naději. Na obezřetnosti však neztrácela – vždyť voda v džungli nevyhnutelně přitahuje veškerý okolní život, a to včetně nebezpečných predátorů. Juliane pak ve své knize některá zvířata, s nimiž se potkala, popsala. Potkala například pavouka Goliáše (Theraphosa blondi), který se živí ptáky – mimochodem druhého největšího na světě. Mnohem větší strach jí ale nahnalo něco jiného – pomalé mávání křídel. Přesně takové, jaké má na svědomí majestátní kondor královský. A ona moc dobře věděla, čím se živí.
LANSA Lockheed L-188A Electra
A za další zákrutou řeky jí došlo, co tu hledá. Mršinu – a ne ledajakou. Narazila totiž na trojsedadlo ze svého letadla. Ještě na něm byli připoutaní lidé – dva muži a jedna žena. Sedadlo bylo obrácené vzhůru nohama, takže se jejich hlavy zapíchly do mokré pralesní půdy, zatímco zpřelámané končetiny groteskně trčely všemi směry (to opět cituji Julianu). Není divu, že se na tom hrůzném místě dlouho nezdržela.
Naději přinesla řeka
Plahočila se dál – jakmile dojedla poslední kompot z nalezených zásob, zůstala bez jídla. V džungli totiž netroufla nic jíst, natolik svým znalostem o ní nevěřila. Pila jen spoustu vody – špinavé, s hnědou pěnou na povrchu. Jinou ale neměla.
Po několika dnech už byla cesta podél řeky příliš obtížná. Juliane tedy nezbylo nic jiného, než vlézt do ní a plavat. Bála se sice piraní a kajmanů, ale nic jiného jí nezbylo. Ale zatímco byla větší část jejího těla ponořena ve vodě, slunce nemilosrdně pražilo na to ostatní. Už za několik hodin tak měla Juliane na zádech popáleniny druhého stupně. Byla tak unavená, že už nemohla dál.
Vzpomíná, jak se z posledních sil vylezla na břeh a zhroutila se na něj. Když se později probrala, uviděla vedle sebe malé kajmany a o kus dál na ni syčel jeden dospělý. Na nic nečekala a vrhla se do vody znovu.
Desátý den narazila na kánoi uvázanou u břehu. Od ní vedly stopy někam na břeh, po kterých se vydala. Narazila tam na opuštěný dřevařský srub. Zalezla si dovnitř, zamotala se do celty a usnula.
Druhý den se ke srubu vrátili tři muži. Právě ti Julianu našli a v první chvíli nemohli uvěřit tomu, co vidí. Nejhorší ze všeho prý byly její oči. Bear Grylls to ve své knize Příběhy skutečné odvahy popisuje takto: „Jak se extrémní rychlostí řítila z nebe, popraskaly jí cévy po celém obvodu duhovek. A prosakovala z nich krev – její oči, zapadlé hluboko v jamkách, neronily slzy, ale krev.“
Dřevorubci se o ni naštěstí postarali a dovezli ji do městečka Tournavista. Odtud už putovala malým letadlem do Pucallpy – místa, kam se měla dostat původně. Dnes je Juliane Koepcke uznávanou bioložkou, stejně jako její otec, a svůj příběh popsala v knize Zázraky se dějí. Podle jejího osudu vzniklo i několik filmů.
Juliane nikdy nezapomněla na to, co prožila, ale jak sama říkala, nikdy necítila nenávist ani ke společnosti, ani k osudu. „Měla jsem obrovské štěstí,“ prohlásila po letech. „Džungle mě nechtěla zabít – jen mě přijala.“ Přesto by jistou nenávist cítit měla – a to k těm, kdo se nerozpakovali používat pro lety nad džunglí tak nevhodná letadla. A také k těm, kdo tohle všechno umožnili. Tohle totiž nebyl jediný incident společnosti LANSA. Sice poté přišla o licenci – ovšem málokdo si vzpomíná na to, že to bylo kvůli tomu, že už prostě žádná letadla neměla. Všechna totiž spadla už dřív, nebo byla vyřazena kvůli špatnému technickému stavu.
Juliane Koepcke dnes
A zase ta LANSA…
Přiznejme si to. S pověstí téhle společnosti to nebylo už pár let zrovna nejlepší. Nebyla to totiž první nehoda, při které umírali lidé.
LANSA Flight 502 (9. srpna 1970, Cusco → Lima)
Letadlo: Lockheed L-188A Electra, registrace OB-R-939
Při startu (nebo krátce po něm) selhal čtvrtý motor, začal hořet a posádka pokračovala v letu. Po výšce cca 300 stop byly chybně zataženy klapky a letadlo následně ztratilo kontrolu při zatáčení.
Na palubě bylo 8 členů posádky a 92 pasažérů, ovšem při nehodě tehdy zemřelo 101 osob (99 na palubě a 2 na zemi) — přežil pouze jeden člen posádky (kopilot). Vyšetřování určilo jako příčinu nehody špatnou údržbu a chybnou reakci posádky při selhání motoru. Po téhle nehodě úřady pozastavily Lanse licenci na 90 dní, ale to bylo vše.
LANSA Flight 501 (27. dubna 1966, Lima → Cuzco)
Letadlo: Lockheed Constellation, registrace OB-R-771
Letadlo havarovalo v horském terénu, krátce po startu či během stoupání. Všichni na palubě zemřeli. Vyšetřování vytýkalo především značné pilotní chyby, nesprávné plánování stoupání vzhledem k nadmořské výšce a pravděpodobně také špatné odhady výškové marže vůči horskému masivu.
Let 508 pak už byl jen onou řečeno číslem třešničkou na dortu. Tady už LANSA o licenci přišla (stejně už to bylo její poslední letadlo, létat už vlastně ani neměla s čím). Pro 91 obětí téhle nehody to ale bylo příliš pozdě.
P.S.: Ještě k názvu společnosti – byla jsem upozorněna, že tahle peruánská společnost se jmenovala jen LAN. S.A. je sociedad anonima a značí právní formu – jinými slovy je to akciová společnost, tedy správně by to mělo být LAN S.A. Nicméně sama společnost název LANSA používala. I na anglické Wikipedii najdete toto Lineas Aéreas Nacionales S.A. (commonly known as LANSA).
Zdroj:
Příběhy skutečné odvahy, Bear Grylls, Jota, 2014
Zázraky se dějí přehled, Juliane Koepckeová, Ikar, 2013 (Pokud byste chtěli číst, tak upozorňuji, že o samotné nehodě tam toho zase tak moc není, je to spíš popis pralesa – super pro biology – a život Juliany jako takový.)
