Článek
Když vám někdo řekne „kniha, která změnila svět“, nejspíš si představíte Bibli nebo třeba Newtona. Ale málokdo si vzpomene na jednu z nejděsivějších knih historie – Kladivo na čarodějnice, neboli Malleus maleficarum. Ne, nenechte se mýlit, tohle není čtení na večer (i kdybyste ho někde v antikvariátu sehnali). Tohle je návod na to, jak rozpoutat peklo. A navíc ho sepsal člověk, kterého už tehdy považovali za blázna.
Zklamaný mnich, který chtěl vidět svět v plamenech
Příběh začíná v 15. století. Jméno? Heinrich Kramer, taky známý pod latinským jménem Institoris. Někde bývá uváděn i druhý autor – převor dominikánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, Jakob Sprenger. Ale ten se podle všeho na sepsání knihy nepodílel vůbec nebo jen minimálně.
Ale zpátky ke Kramerovi – kdo to vlastně byl? Německý dominikán, inkvizitor, teolog a mimo jiné taky muž s až chorobnou posedlostí čarodějnicemi. V očích mnohých byl sice učenec, ale za zády si o něm šeptali spíš jako o fanatikovi s pokřiveným zájmem o ženskou sexualitu a trestání „nečistých duší“.
A nebyla to jen planá slova a zákulisní šeptandy. Jeho posedlost ho totiž nakonec stála i post. V roce 1485 totiž uspořádal v rakouském Innsbrucku velký čarodějnický proces. Vyslýchal desítky žen, chtěl je mučit, donutit k přiznání a poslat na hranici. Jenže narazil – místní biskup mu vmetl do tváře, že ďábla nevidí v obviněných, ale v něm samotném. Důvod? Prý se až zvráceným způsobem zajímal o sexuální praktiky obžalovaných. V tomhle čarodějnickém procesu nakonec nikdy nikdo odsouzen nebyl – zato sám Kramer letěl z města (potažmo z celé země) jako prašivý pes. A právě tady to vlastně všechno začalo.
Zhrzený fanatik, co napsal bestseller z pekla
A tady přichází ten zlom – Kramerova pomsta. Vytáhl totiž pero a napsal Malleus maleficarum, doslova Kladivo na čarodějnice. Držel se přitom opravdu jednoduchého cíle: přesvědčit svět, že čarodějnice jsou reálné, že jsou všude – a že je třeba je najít, mučit a zničit. A jak? Přesně podle jeho manuálu.
Problém byl v tom, že on viděl nečisté praktiky a paktování s ďáblem opravdu všude. Podle knihy byla čarodějnice každá žena, která byla příliš krásná, příliš chytrá, nebo prostě měla smůlu. Dokonce i dobré míření lukem bylo považováno za „podezřelé znamení“ – a takových drobností bychom v knize našli mnohem víc.
A jakmile někdo ukázal na domnělou čarodějnici prstem, nebylo už cesty zpět. Nějaká ta maličkost se totiž na dotyčné našla vždycky. Důkazy? Ty si mučírna „vytáhla“ – povoleno bylo víceméně vše. A jakmile se oběť přiznala – třeba i po vykloubení kloubů nebo vytržení nehtů – byla poslána na hranici. Konec. Žádná možnost dovolání. A její majetek? Ten si pochopitelně přerozdělili „spravedliví“.
Oficiální? Ne. Účinné? Až moc
Zajímavé je, že církev nikdy oficiálně neprohlásila Kladivo za oficiální příručku inkvizice. Naopak – mnoho vzdělaných teologů s ní nesouhlasilo. Jenže Kramer měl eso v rukávu: papeže Inocence VIII. Když se cítil nedoceněný, napsal mu velmi emotivní dopis. A papež mu vzápětí udělil svou podporu bulou Summis desiderantes affectibus. Proč to tenkrát Inocenc VIII. udělal, je na další povídání, tak možná příště. Nicméně tenhle jeden jediný glejt stačil. Malleus maleficarum se začal Evropou šířit jako mor. A s každým novým vydáním knihy rostl i počet obětí. Doslova.
Z Kladiva na čarodějnice se stal temný „bestseller“, který v následujících stoletích inspiroval tisíce procesů napříč Evropou. A bohužel i u nás.
Slávu u nás má nepravou
Paradoxem ovšem je, že ho proslavilo něco, za co vlastně nemůže. Určitě jste už slyšeli o jesenických čarodějnických procesech, které probíhaly především v okolí Velkých Losin a v Šumperku. Vedl je nechvalně proslulý Jindřich František Boblig z Edelstadtu. V plamenech tehdy skončily desítky nevinných lidí. Mimochodem celý proces zažehla pověrčivá žebračka, která si z úst po svatém přijímání vyňala posvěcenou hostii s úmyslem vyléčit s ní krávu. O procesech píše historický román s názvem Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického.
Ovšem tehdy už byla tahle kniha nahrazena oficiálnějším spisem Disquisitionum magicarum španělského jezuity Martina Delria. Byl napsán trochu střízlivěji, nicméně jeho vyznění bylo stejné. A právě ten provázel inkvizitora a olomouckého advokáta Bobliga z Edelstadtu. Kladivo na čarodějnice už bylo v té době považováno za zastaralé.
U nás má tedy slávu tak trochu neprávem. Ovšem to nic nemění na tom, že ve své době dokázalo zničit život tisícům lidí. A všechno to začal jeden úchylný a bláznivý mnich…
Zdroj: Autorský text
Kniha Kladivo na čarodějnice / Malleus maleficarum, nakladatelství Michal Zítko - Otakar II., 2 000
