Článek
Moje rodina je na cukrovku zatížená. Jsem jeden z posledních lidí (kromě dětí), kdo ji nemá. A sakra se snažím, aby to tak ještě dlouho zůstalo (ideálně na furt). Ale vím o ní vážně dost – už jen proto, že ji musíme pořád řešit u naší babi. A tyhle moje znalosti stály kolegu místo.
Mám cukrovku, buďte na mě hodní
Říkejme mu Petr, tím asi nikomu neublížíme. Když přišel do práce s tím, že mu doktor našel cukrovku a že to s ním teď bude asi chvíli na nic, než si zvykne, chápali jsme to. Takový blesk z čistého nebe umí občas pořádně potrápit. Častá únava, nesoustředěnost, odskoky na toaletu… Koho se to týká, ten ví.
Jenže by mělo jít o potíže přechodné. Jakmile se cukr vyrovná a naučíte se pracovat s jídelníčkem, většina z toho zmizí. Jenže když se u Petra nic nezměnilo ani po dvou měsících, začalo to už všem lézt na nervy. Ono vás nebude věčně bavit po někom dodělávat práci (protože je unavený), jezdit místo něj na schůzky do Prahy (protože by to asi nedal) a vůbec věčně řešit nějaké nedodělky.
Ta cukrovka se nám nějak nezdála
Navíc ani moc nevypadalo, že by nějak změnil jídelníček. Jen si po sladkém (a on měl zákusky ke kafi rád) vždycky zobnul nějaký prášek a bylo. Jako promiňte, ale pokud mám takhle rozházené hodnoty, tak nebudu dělat něco takového.
Chtěla jsem mu pomoct. Pořád jsem se ho ptala, jaké léky bere, jak často, jakého má diabetologa, jestli už byl ve výživové poradně… A odpovědi z něj lezly neochotně, vlastně spíš vůbec. Až to kolegové nevydrželi a udělala se valná hromada. Na ní jsme na Petra uhodili.
„Hele, Jana tomu rozumí. Mohla by nám tady dělat výživovou poradkyni, doma to řeší pořád. Tak to vyklop. Hoď to tady na papír a dáme to do kupy. Tohle takhle nejde, máme toho už dost,“ uhodil na Petra kolega. Dost přeháněl, ale nevadí.
Petr se začal kroutit jako žížala, ale když nikdo z nás nepovolil, ruplo to v něm. „Si myslíte, že budu brát furt prášky, copak jsem důchodce? To není konec světa, dejte mi pokoj.“ To jsem se neudržela a vynadala mu do věcí, které tady nemůžu napsat. Ne proto, že poslední dobou flinká práci, ale protože je to tak nezodpovědný pitomec. Doma vidím, co dokáže napáchat špatně kompenzovaná cukrovka, a taky vím, že to může být ještě mnohem mnohem horší.
Ale jestli si myslíte, že se Petr změnil, tak nezměnil. Ale kolektiv se změnil. Já ho ještě pořád omlouvala. Říkala jsem, že to je prostě šok, že se s tím musí nějak srovnat, ale moc dalších zastánců nenašel. A když po něm ostatní přestali žehlit průšvihy, všiml si toho šéf. Nevím, kdo dal výpověď komu, ale Petr už prostě jednoho dne do práce nepřišel. A mě to přijde docela zbytečné. Cukrovka vážně není konec světa a v dnešní době různých aplikací, chytrých pomocníků a bůhvíčeho si s ní dokáže poradit i dítě. A že by to nezvládl čtyřicetiletý chlap? To mi nevykládejte.
