Článek
Lidé si dávají novoroční předsevzetí často. Asi nemusím říkat, že většina z nich vezme za své už v polovině ledna. A čím obtížnější takové předsevzetí bývá, tím dříve obvykle bývají v prachu. A naše kamarádka Lenka si dala za cíl jedno z nejobtížnějších – zhubnout. A to dost. Ze 120 kilo alespoň na 85.
Ne pro krásu, ale pro zdraví
Ne, že by jí tolik vadil pohled do zrcadla – ultimátum měla od doktora. Vysoký cholesterol, odcházející klouby, astma a spousta dalších potíží, které by se brzy mohly proměnit v něco mnohem horšího. A tohle nehodlala dopustit. 31. prosince se ještě naposledy napráskala, jak zákon káže – a 1. ledna si začala vařit podle předem nastudovaných jídelníčků, pustila se do cvičení a podobně. Chvíli to trvalo, než si všechno sedlo, ale nakonec její snaha začala pomalu přinášet výsledky. A s každým kilem dole se Lenka cítila líp a líp.
Její okolí ji podporovalo (i když takové ty počáteční hejty ve stylu – to vzdáš, to stejně nemá cenu – se taky vyskytly). Jediný, kdo byl proti, byl její manžel. Na první pohled docela normální chlap, ale na ten druhý…
Já mám rád boubelky, ty vypadáš hrozně
Když to Lenka později vyprávěla, tak říkala, že měla ty signály rozpoznat už dávno. Ale když jí nosil domů cukrovinky nebo plánoval speciální večeře, myslela si, že ji tím jen zkouší, případně se ji snaží odměnit za vynaložené úsilí. A když většinu takových dárků odmítla, prostě jen pokrčil rameny. Čas od času jí taky řekl, že vypadá strašně, což brala z jeho strany jako motivaci, aby v hubnutí pokračovala.
A pak to přišlo. Ten den, kdy dosáhla na krásných 85 kilogramů (dneska má ještě méně, je to holka šikovná). Celá nadšená ukázala to číslo manželovi – a ten jí, bez jediného úsměvu, na oplátku řekl, že podá žádost o rozvod. „Očividně tě to blbnutí nepřešlo. Víš, že mám rád boubelky. Vypadáš hrozně a s tebou žít už nechci.“ Tak nějak to řekl. Přitom věděl, jaké zdravotní problémy Lenka má.
„Nechápala jsem, že jsem mohla takovou žít s takovým pitomcem,“ vyprávěla později. A jak prý byla v ráži, naházela mu věci do kufru a vyhodila ho. Když se na ni nemůže ani koukat, tak ať je alespoň chlap a vezme to z gruntu. Sebralo ji to až potom, vrátily se jí záchvaty žravosti a pár kilo přibrala. Ale pak si řekla, že jí za to někdo takový nestojí. Když konečně došlo na lámání chleba, dostavila se k soudu už jen s osmdesáti kily.
„Ten mizera se na mě za celou dobu ani nepodíval. A pak mi říkejte, že chlapy nezajímá jen to, jak ženská vypadá.“ Dneska je Lenka rozhodně šťastnější (a zdravější). Jen novou partii si zatím nehledá, tahle zkušenost jí prý stačila až až.
