Článek
A už je to tu zase. Zase musím vysvětlovat, proč moje dítě na lyžák nejede – a rozhodně nepojede, i kdyby se škola přetrhla v půjčování veškerého vybavení. Mám k tomu pár důvodů – některé jsou moje osobní, jiné by měli brát v úvahu úplně všichni.
Když budu chtít lyžovat, naučím se to
Já nedala ani běžky, to se přiznám. Prostě ne a ne. Navíc i malý pád mi může zablokovat krční páteř, což se s věkem sice díky cílené rehabilitaci podstatně zlepšilo, ale pořád to není ono. A takových dětí, které bolí hlava a ani pak neví proč, je víc. A že takových pádů je! Jasně, říkáte si – byli jsme mladí, taky jsme to přežili. Ale za kolik problémů, které s přibývajícím věkem máme, může právě takováhle „zábava“? Jen v mém okolí jsou to dvě ramena v háji, jedno koleno a pár krčních páteří. To už jaksi nevidíme. A leckdy se ani zpětně nedopátráme příčiny.
Upřímně, když budou chtít sportovně nadané děti lyžovat, naučí se to – buď teď, nebo v dospělosti. A možná budou jen běžkovat. Proč ne? Možná k tomu přičichnou až jako dospělí. A zase – až budou chtít. Ono, upřímně – opravdu dnes všichni lidé jezdí na hory? A kam, když sníh skoro nemáme nebo si (po právu) stěžujeme na předražená střediska? Nabízí se samozřejmě zahraničí, ale to už si spousta rodin nebo dospělých lidí raději vybere jiný výlet. I těch sportovně zaměřených možností je dost. Nějaký školní lyžák jim tedy bude – víte na co.
Už to není, co to bývalo
Jasně, pořád se najdou nadšení sportovci, kteří rádi pojedou. Jenže těch, kteří zůstávají ve škole (mnohdy proto, že prostě jen nechtějí), je víc a víc. Takže jen týden sedí ve třídách, přeskakují z výuky do výuky a nic. O nějakém stmelení kolektivu tedy nemůže být řeč. Ostatně – většina historek, které znám, se točí kolem alkoholu („kdo se opil a zhulil tak, aby učitelé nevěděli“). To už dnes prakticky není možné. Žádný učitel si nelajzne se večer opít (bavíme se minimálně o základkách) a dětem nechat volno. Více se o ně starají – a pak je to trochu nuda. Ale abychom si rozuměli – rozhodně je plně chápu.
Ale pořád je třeba se vrátit k těm dětem ve školách. Ty žádný kolektiv nestmelují. Proč jim tedy místo toho nenabídnout jiný program? Něco, co by si užily víc než nějaké lyže? Za sebe navrhuji jógu nebo cokoliv podobného – ideálně v dlouhodobější praxi už od první třídy (v rámci tělocviku). Viděli jste, kolik dospělých neumí správně stát? Neumí se narovnat, nepoužívají střed těla ani hluboké dýchání. A zdravotní problémy se nabalují a nabalují. Myslím, že tohle by dětem přineslo mnohem víc než týden na lyžích.
Ucelené pohybové návyky by dětem daly víc
Není tedy na čase školní osnovy a to, co se „musí“, prostě přepracovat? Mimochodem – z relaxačního sportovního pobytu si těžko přinesete tříštivé spirálovité zlomeniny, které se tak blbě hojí (manžel na urgentu by mohl vyprávět). A zase – to jsou problémy, které se s vámi potáhnou až do dospělosti. Malí nadšení sportovci si většinou nic neudělají, tyhle úrazy zbudou na děti, které na lyžák nechtěly, na lyžích se necítí a nemají ty správné pohybové návyky (třeba při pádu). A to není něco, co byste stihli za tři dny natrénovat (protože reálně bývají zbylé dva vyhrazeny na příjezd a odjezd).
A taky je tu finanční stránka věci. Je to prostě drahé. V rodinách, kde se zimním sportům nevěnují, si musí všechno půjčit. A buď to dítě „nějak odlyžuje“ v pomůckách té nejhorší kategorie, které se daly pořídit za pár šupů – nebo se rodiče zase pěkně prohnou. Opravdu tohle máme zapotřebí?
