Článek
Tedy pokud ji vůbec najdou. Ona se totiž tak úplně nevystavuje. A nedivím se. Není to žádná běžná postava svaté ani ozdoba z mramoru. Naopak, jde o něco, co byste na takovém místě asi nečekali – protože koneckonců i v kryptách má být zachována nějaká ta pieta.
Socha jako z noční můry
Když jsem poprvé tuhle sochu ženy viděla, nechápala jsem. Tato nešťastnice je totiž zpodobněna v pokročilém stádiu rozkladu – tělo ztýrané, tvář zkřivená bolestí. Když ji člověk spatří poprvé, projede mu mráz po zádech. Tedy mě asi projede pokaždé. Pojí se k ní totiž jedna děsivá legenda, která má bez nadsázky všechny prvky gotického dramatu – lásku, zradu, vraždu i vinu.
Pověst o Brigitě a nešťastném sochaři
Vypráví se, že kdysi dávno žila na Malé Straně dívka jménem Brigita. Krásná, tichá, s očima jako dvě studánky. To jsou takové ty romantické hrdinky, které máme všichni rádi, že? A vypadalo to, že z toho nakonec bude pěkná pohádka. Zalíbil se jí totiž mladý sochař Otakar, kterého si měla vzít. Jenže těsně před svatbou musel odejít za prací. To bohužel tehdy nebyla žádná výjimka. Roky ubíhaly a on se nevracel, ale Brigita na něj nezapomněla. Čekala. Věrně a trpělivě, jak se říká – až do skonání světa. Takže když se její milý vrátil, vypadalo to, že jejich dalšímu štěstí nebude nic stát v cestě.
Pak se ale do toho vložila závistivá sousedka. Klevetila, co jí jazyk stačil, a k bláznivě zamilovanému sochaři se doneslo, že Brigita nebyla tak ctnostná, jak si přál. Zmítán vztekem a žalem dívku v návalu emocí zabil a aby zahladil stopy, shodil její tělo do Jeleního příkopu. Když se provalila pravda, nezapíral (podle jiné verze se šel Otakar udat sám, protože sám se sebou nemohl žít). Ke všemu se přiznal a byl odsouzen k smrti.
Před popravou měl ale jedno poslední přání – vytesat podobu milované dívky tak, jak ji našel (i tady se verze liší, podle jiné verze slíbil, že chce svou milovanou zvěčnit jako zaživa, ale během prací jaksi změnil názor). Zohavenou, zrazenou, mrtvou. Chtěl to udělat jako své pokání. Tak podle pověsti vznikla ona strašlivá socha, která dodnes straší všechny návštěvníky pražského hradu, kteří se odváží jinam než za notoricky známými památkami.
Co říká historie? Konec romantiky
Legenda je to hezká, že? Nicméně jsem zapátrala a zjistila, že historici mají pro tuhle hrůzu o něco střízlivější vysvětlení. Socha prý pochází ze 16. století a představuje tzv. memento mori – tedy připomínku smrti a pomíjivosti života. Jen je holt trochu realističtější než obvykle. Takové sochy byly v módě hlavně v dobách, kdy mor kosil jedno město za druhým a lidé si dennodenně připomínali, že konec může přijít kdykoli. A tak se rozhodli si to vytesat i do kamene.
Ať už tedy věříte romantické tragédii, nebo historické realitě, jisté je jedno – tenhle kus kamene dokáže vzbudit emoce, jaké se podle mě v chladném kostele jen tak nevidí. A jsem docela ráda, že je tahle socha tak mimo obvyklé turistické trasy. Jinak bychom se asi mohli těšit na spoustu „zaručeně originálních“, i když poněkud morbidních selfie.
Zdroj: Autorský text,
