Zpackala to služka: Hraběnka z Kaltenštejna se s dítětem v náručí zjevuje v pravé poledne

Když se sem vydáte, čeká vás docela zajímavá procházka. Cesta k němu totiž vede krásným lesem. A i samotná zřícenina působí i navzdory působení nesmlouvavého zubu času velmi majestátně. Za romantickými rozvalinami se toho však skrývá víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

První zmínky o něm pocházejí už z roku 1250, kdy se mu říkalo Castrum Kaldensteyn (hrad na studené skále). Šlo vlastně o důmyslně postavenou pevnost, která chránila kdysi důležitou cestu spojující Moravu s Niskem a Otmuchovem.

Hrad měl pověst odolného sídla – ze severu a východu spadaly svahy přímo dolů, a tak se dal ohrozit vlastně jen z jižní strany – a to jen v případě, že jste měli s sebou skutečně šikovného taktika a vojevůdce. Oni totiž obránci také nebyli včerejší a tohle riziko si samozřejmě uvědomovali.

Obrana proto zahrnovala několik mezihradeb, silné hradby a věž se čtyřmetrovými zdmi – zbytky po většině z nich tu dnes ještě můžete najít, i když jsou leckdy hojně porostlé zelení a na první pohled připomínají spíše přirozené kopečky než pozůstatky lidské činnosti. Hrad byl mimochodem zcela soběstačný – měl dokonce vlastní mlýn i pivovar.

Na Kaltenštejnu se střídala řada majitelů, často s pochybným charakterem. V listinách se můžeme dočíst například o rytíři Balduinovi (ne, opravdu nemá nic společného s linií Jeruzalémských králů – tedy kromě jména), který byl tak lakomý, že z hradu vyhnal vlastního otce, aby ho nemusel živit. Jenže jak se říká, osud má smysl pro humor – a tak se během podzimu svého života dočkal stejného zacházení od svého syna. Na samém sklonku své nezáviděníhodné kariéry se hrad dokonce stal i útočištěm loupežníků, což tehdy nebyla žádná vzácnost. Nakonec byl dobyt a částečně pobořen.

Nejvíce se ale do paměti zapsala zlá a hamižná hraběnka, která prý podle pověsti utrápila manžela a svoje poddané trestala pro sebemenší maličkost. Když projížděla okolo, mluvilo se o samotném ďáblu – jezdila totiž na černém koni a šířila strach, kam se hnula. Jednou dokonce nenechala matku pracující na poli celý den přiblížit k plačícímu dítěti – jen proto, že ji rozčílilo, že žena svého malého kojence uspává při práci. To už bylo i na tehdejší lidi moc. Poddaní i služebníci se proto vzbouřili a utekli do lesů, na hradě zůstala jen stará služka.

Hraběnka ze samého hněvu onemocněla a rychle jí došlo, že se blíží její konec. Proto přikázala své věrné služce, aby z věže sledovala její pohřeb. Určitě měla strach z temných sil – a její tušení bylo správné. Do průvodu přijeli páni z okolí, ale mezi kočáry stál podivný železný vůz s muži v červených šatech.

Přijel i právě ve chvíli, kdy davem proběhlo pozdvižení – rakev s hraběnkou totiž nikdo nedokázal uzvednout. Ovšem neznámí cizinci ji popadli a naložili jako nic. Lidé tak pochopili, že si pro hraběnku přijeli čerti.

U lesa rakev ze svého vozu shodili a z ní vyskočila černá kočka. Ta prchala zpět k hradu. Jali se ji pronásledovat, ale stará služka jí pomohla dovnitř. Nejspíš chtěla své paní pomoci, ale jak to tak vypadá, neudělala dobře. Od té chvíle se totiž na Kaltenštejnu začal objevovat bílý přízrak hraběnky, který v pravé poledne bloudil troskami s nemluvnětem v náručí – symbolem její krutosti.

Z hradu Kaltenštejn dnes zůstaly dobře viditelné už jen zdi a torzo věže (ta byla odstřelena na počátku 16. století). Většina ostatního kameniva byla rozebrána jako stavební materiál pro zámek Jánského vrchu. Přesto místo dodnes láká turisty i milovníky záhad. Bílé zjevení s dítětem se ale už prý dlouho neukázalo. Kdo ví – možná si hraběnka svůj trest odpykala. Anebo jednoduše čeká na toho, kdo jí od prokletí jejích zlých skutků pomůže.

Zdroj:

Autorský text,

Pověsti českých hradů a zámků, Josef Pavel, XYZ, 2024

Velká kniha pověstí z českých a moravských hradů a zámků, Josef Pavel a Naďa Moyzesová, XYZ, 2021

Hrady, zámky a tvrze, ORY Books, s. r. o., 2012