Článek
Abych nepaušalizovala – na sídlišti, kde bydlím, je vychovaných psů většina. Sice tu máme jednoho výtečníka, který mi to pravidelně sází do záhonku s levandulí, ale nevadí. Aspoň bude pohnojeno (a když je toho moc, prostě to seberu sama – trocha tělocviku po ránu ještě nikoho nezabila). Jenže těch pár psíčkařů, co se od svých mazlíčků spíš nechávají venčit a absolutně je nezvládají, bohužel zkazí pověst všem.
„Nebojte, ten můj je hodný“
Nejlepší jsou ti, co mají hafany úplně bez vodítka nebo na tak dlouhém špagátě, že mají svého mazlíčka absolutně mimo kontrolu. Většina z nich má, bohudík, alespoň svítící obojky. Člověk se pak alespoň ve tmě nepřerazí o vodítko přes cestu.
Tito psi mají dva typy páníčků:
- Buď si vás vůbec nevšímají
- Nebo už na dálku halekají, že je to v pořádku, protože jejich pes nic nedělá
Na tuhle větu jsem alergická. Dcera měla dlouho trauma ze psů. Nejdřív ji nalomil černý labrador (nebo psí kříženec, ale moc jsem si ho neprohlížela), který po ní vystartoval, když jsme prošly kolem lavičky, kde seděl i s páníčkem.
Nic se jí nestalo, zimní bunda to sice odnesla, ale jinak dobrý. Měla jsem tenkrát takový strach, že jsem se chtěla co nejdřív zdekovat, takže mě ani nenapadlo to někam hlásit. A o 14 dní později to dorazilo setkání s irským vlkodavem (fakt obří pesan, pokud neznáte), který si chtěl hrát a povalil ji na zem. Bylo to ještě štěně a patřilo jedné známé, takže jsem to nechala být. Jenže od té doby – tedy od dvou let věku – se dcera bála psů. A to fest.
Jít s ní na procházku znamenalo nasadit psí radar a být připravená na cokoliv.
Pes poblíž = hysterák.
A mnohdy dalších několik dní i odpor vůbec kamkoliv vyjít. To nechcete. Tak jsem s sebou začala nosit klacek Omlouvám se, ale už mě nic jiného nenapadlo.
Takže na onu oblíbenou hlášku „Nebojte, on je hodný,“ jsem výhružně zamávala oním nástrojem a odpovídala: „Ale já nejsem!“ Většina majitelů to pochopila dřív, než k něčemu došlo. Zbytku jsem vynadala. Klacek jsem nepoužila nikdy – na to nemám, přetáhnout zvíře, které za nic nemůže.
Kamarád to vylepšil k dokonalosti
Ale zjistila jsem, že moje hláška není tak originální, jak jsem si myslela. Kamarád, majitel nádherného a perfektně vycvičeného dalmatina (který sice žil v bytě 1+1, ale venku byl víc než většina jiných psů, co znám), měl s takovými lidmi taky problém.
Jeho pes by na sobě nechal dříví štípat, což chudák párkrát odnesl rafancem na noze od nějaké uštěkané panelákové chlupaté koule (zajímavé, že u větších psů se mu tohle nikdy nestalo).
Na onu hlášku „On je hodný, on nic nedělá“ proto vždycky odpovídal:
„Ale ten můj ne!“ A demonstrativně popustil dalmíkovi vodítko. Byla prý sranda vidět všechny ty venčitele (jeho výraz), jak se s hrůzou v očích snaží doběhnout svoje mazlíčky, případně se je pokouší na vodítku uškrtit, jen aby je zvládli. Ale co vím, nikomu se nikdy nic nestalo.
Happy end: Pomohl zase labrador
A mimochodem – dcera se už pejsků nebojí. Pomohl zase černý labrador. Teda spíš útulkový voříškolabrador. Fenka Ňamina by na sobě taky nechala dříví štípat.
Vytrvale a opatrně dcerku otravovala a ukazovala se jí (byť na odvolání vždycky odběhla), když šla na návštěvu ke kamarádce. Až si ji omotala kolem prstu. A byl pokoj. Do školy už nastoupila zase jako milovnice psů. Ale bylo to o fous. Co bychom my bez Ňaminy dělali, to tedy do dneška nevím.
A to všechno proto, že nějaký pes byl prý hodný…
