Článek
Jestli tohle není trapas, tak už nic. Jenže někteří lidé se prostě neumí chovat – o tom nevymluvíte. A právě o tomhle celý článek je.
Můžete mi ukázat košík?
Na počátku toho všeho stála nevinná žádost. Měl jsem docela velký nákup, takže v košíku trůnil i box na mražené a chladné věci. Mám to domů půl hodiny, takže mi věřte, že je víc než potřebný.
„Můžete to zvednout?“ žádala mě prodavačka asi mého věku. Náladu asi neměla nic moc, protože to spíš štěkla než řekla. Ale říkal jsem si, že je konec směny, a to má někdy pořádně naloženo každý. Provedl jsem tedy požadovaný úkon a k tomu se otočil, aby na to lépe viděla.
„Ještě otočit,“ zněl její další požadavek. Tomu už jsem se v duchu pousmál – box byl totiž otevřený a zcela jasně v něm nemohlo nic být. Asi moc kouká na americké filmy, kde mají všichni zloději tohle vybavení s falešným dnem. Vyhověl jsem tedy tomuto přání a už se těšil, jak si půjdu konečně nákup skládat do tašek – doma na mě totiž čekalo lečo od manželky, a to já mám fakt rád.
„No proto. Takový zlodějský typy jako vy znám. Kravaťák, a pak se jeden nestačí divit,“ odplivla si pořádně jedovatou slinu a pokračovala v markování.
Přiznám se, že jsem se na nic nezmohl, ale rudý jsem byl až… víte kde… řekla to ovšem tak nahlas, že to určitě museli slyšet i lidé o dvě pokladny dál – nemluvě o těch, co byli hned za plůtkem na samoobslužkách. Nákup jsem do košíku naházel doslova světelnou rychlostí a jal se platit.
Je to absurdní, jak to teď píšu, ale najednou jsem byl úplně vyklepaný – kdybych náhodou zapomněl PIN ke kartě, tak mě ta megera nejspíš sežere zaživa. Takhle se mi ruce už dlouho neklepaly, fakt. Ale uf, dopadlo to dobře, paměť mi ještě slouží. Zabrblal jsem pozdrav a zaplatil.
Ten den byla vajíčka potlučená prakticky všechna a podařilo se mi dokonce protrhnout jeden jogurt. Moje drahá choť ale naštěstí tušila, že to není jen tak, a všechno to ze mě u toho leča vytáhla. A víte, co? Tehdy jsem byl fakt rád, že se to stalo mě a ne jí, protože ta spustila bandurskou tak, že být u té pokladny ona, ten supermarket by prostě rozbořila. Shodli jsme se, že jsou lidi dneska nevychovaní a vůbec. Ale tohle už bylo opravdu moc. Řekl jsem jí, že do tohohle obchodu už mě nikdo nedostane a ať si na nákupy chodí sama. Moudře mi to odkývala.
No jo – jenže víte, jak se říká, že když se chce žena pomstít, tak ďábel zpozorní a začne si psát poznámky? Tady to přesně sedělo.
A pomsta byla sladká
Nejsem si jistý, co k tomuhle motivovalo moji drahou choť víc – jestli to, jak jsem se vracel domů jako spráskaný pes, nebo to, že jsem pro nákupy navrhl obchod na druhém konci města. Ale ať tak nebo tak, za dva dny mi oznámila, že se jde na nákup, a prý se vší parádou. Naše „madam“, jak jsme jí začali říkat, tam prý totiž bude.
Plán byl jasný – nabrat plný košík věcí a pak zdrhnout bez placení. Samozřejmě tedy i bez toho košíku. Ono peněženku si někdy zapomene každý, že jo. A protože plán byl jen vytrestat prodavačku, dávali jsme do něj jen samé trvanlivé věci z regálů. Naházet tam třeba ovoce, které by se určitě potlouklo, nebo si nechat navážit salámy a sýry na pultu, nám prostě přišlo jako moc velká podpásovka. Takové potraviny by se určitě vyhodily, a to jsme nechtěli.
A pak přišla ta velká chvíle. Žena se odpojila a jala se celou scénu sledovat zpovzdálí. Já si nechal od „madam“ všechno namarkovat (tentokrát jsem žádný box v košíku neměl – a trochu se bál, jestli mi třeba nepřikáže obrátit kapsy naruby, když jsem přece ten zlodějský typ) a už se těšil. Když mi řekla částku, sehrál jsem na pěkné divadýlko. Všechny kapsy jsem prohrabal nejmíň třikrát – ale milá peněženka nikde (jo, fakt nikde, neb mi ji moje drahá zabavila, abych náhodou necouvnul). Usmál jsem se, pronesl něco jako „to víte, i zlodějský typy mají někdy i sklerózu“ a vyšel ven.
Ječela za mnou, to jo, ale to bylo tak všechno. Moje drahá mi později oznámila, že „madam“ zahrála za tu chviličku všemi barvami duhy (začalo to pořádně rudou), načež se na chvíli vyčerpaně svezla na židli (u čehož si shodila ještě nějaké věci z pultíku). To bylo naposledy, co jsme ji viděli. Asi to už na ni bylo moc a dala výpověď.
Zákazníkům v té frontě za mnou se omlouvám, ale věřte mi – je lepší si chvíli počkat nebo přejít na jinou pokladnu, než se nechat ztrapnit a urazit tak, jak jsem to zažil já. Bývám normálně klidný, ale tohle podle mě překročilo všechny meze. Omlouvat se za to nebudu. Když se někdo neumí chovat, ať si to užije. Tečka.
Zdroj: Autorský text, Napsáno podle vyprávění kamaráda
