Článek
Když jsme si vybírali, kam si v jedné středočeské vesničce zajít na oběd, zaujala nás malá pizzerie. Pizza, kterou právě dostávali lidé na terase, totiž vypadala vážně dobře. A menu hlásalo pravou, autentickou pizzu z Neapole. Prý podle prověřeného receptu. Tak fajn, to zkusíme.
Pizza mě překvapila…
Když napíšu, že jsem dostala přesně to, co jsem očekávala, asi vás nepřekvapím. Ne, opravdu. Ještě nějakou živě vyhrávající kapelu by to chtělo a dojem by byl dokonalý. Dali jsme pět hvězdiček na Google recenze a šli si (spokojeni) po svých. Druhý den ráno vedla naše procházka týmiž místy – a co čert (nebo neapolský biskup) nechtěl, narazili jsme přímo na pana majitele onoho podniku. Teda mohl to být málem můj syn, ale nevadí. Povídalo se s ním vážně skvěle.
… a kuchař ještě víc
Ukázalo se, že nás v Neapoli zaujala spousta stejných míst, takže bylo o čem vyprávět. Mě ale hodně zajímala ta pizza. Kde se tady, v takovém zapadákově, vezme pravá italská pec? To muselo stát peněz, ne? Chvíli mu to trvalo, ale nakonec prý, že jsem to já, tak mi to řekne. Jen mě požádal, ať se tím nikde nechlubím.
Tak ne, nebudu se chlubit. Jen malinko – anonymně. Pec prý ještě nemá, na tu si nenašetřil. Všechno to dělá v kuchyni. Pizzu dělá tak, jak se má, z poctivého těsta. Ručně ji vytáhne – a mezitím si pěkně rozpálí velkou pánev. Těsto na ni (nasucho) hodí, rychle dodělá většinu příloh (až na sýr) a asi dvě minutky počká.
Pánev pak strčí do rozpálené trouby (prý na maximum) a počká další dvě minuty. Dodá trochu oleje a sýra (pokud tedy v receptu je) a čeká, než okraje jaksepatří zezlátnou. A je to. Hotovo. A klidně občas trochu připáleno – ale to k pizze patří. Zůstala jsem na to zírat. Fakt, já nic nepoznala (čímž nevylučuji, že skuteční gurmeti by tenhle podvod odhalili). Jsem z toho triku nadšená, tak ho předávám dál. Koneckonců – kam bych v té své malé panelákové kuchyni tu pec na pizzu dala?
