Článek
Já znám prakticky všechny. Nedobrovolně – podotýkám. To je tak, když na nákupy berete syna puberťáka, který klasické pokladny považuje za „boomerský přežitek“, ke kterému prostě nevleze. Ještě by si s ním prodavačka chtěla povídat nebo by na něj někdo „blbě čuměl“. No, občas ho i chápu. Takže pokud chci pomoc s nákupem (a zrovna si nezavoláme dovoz až domů), musím se s těmihle manýry smířit.
Někde lepší, jinde horší
A protože nás obchody pravidelně zásobují různými akcemi, musíme tuhle technologii testovat všude, kam se hnem. A tak můžu srovnávat. Albert je za mě celkem v pohodě, o něco horší je Tesco, ale suverénně nejhorší bývá Lidl. Kolikrát to ani nenačte čárový kód a musí to řešit obsluha (která vám ještě předtím stihne vynadat, že to neumíte – jako pardon, ale tyhle věci musí fungovat i pro lidi, kteří nejsou zrovna Einsteinové). A ta obsluha pak kolikrát volá ještě jinou obsluhu… No nic.
V jiných řetězcích je to různé, ale nechodíme tam tak často, abych je zatím mohla zařadit mezi průšvihy nebo naopak přívětivá místa. Ale pak přišlo léto – a s ním nový problém.
Když se to koulí, samoobslužka to nedává
Je to zelené a když to rozkrojíte, je to červené. Kdo to uhádl, má bonbon. Ne, dělám si legraci, nebudu tu suplovat mateřinku. Mimochodem, je to meloun. A když si koupíte jeden pěkně kulatý, se stopkou (což je mimochodem můj hlavní rozpoznávací znak zralosti), může samoobslužka začít protestovat.
Protože co? Ano, správně – koulí se. Nepomůže, když ho postavíte tou placatější stranou dolů, ani když ho opřete o tu stopku. Prostě se koulí – a když se koulí, pokladna ječí. Haha. Jenže personál abyste pohledali.
Takže co s tím? Kvůli tomu přece nepůjdu ke klasické pokladně. Ale se synem jsme to vymysleli: v obchodě si vždycky vezmeme ještě dvě placaté věci – třeba popcorn do mikrovlnky, balení prášku do pečiva (to pětikusové, ne jednotlivé pytlíčky), dvě čokolády atd.
Zkrátka cokoli, co se dá na odkládací plochu šikovně položit vedle sebe tak, aby do vzniklého „rámečku“ šel zasunout meloun. Ten se pak nekoulí, hezky drží, pokladna je spokojená – a my můžeme jít domů. A protože meloun kupujeme často, začínají se nám doma tyhle „placatosti“ trochu hromadit. Ale nevadí – ono se to zas vyřeší v zimě, kdy je meloun dražší než předražené mikulášské mandarinky, které sice miluju, ale dopřávám si je právě kvůli ceně čím dál míň.
A co vy? Máte na samoobslužky svůj fígl, nebo se jim radši vyhýbáte obloukem?
Autorský text
