Článek
A už vím, kde. Jsou to úplně normální lidi (tedy asi většinou), kteří jen někde udělali nechtěnou botu. Ne, fakt to vím, protože jsem už taky oficiálně jedna z nich. Doufám, že se za to dává alespoň nějaká pěkná pamětní plaketka, protože zážitek to byl vážně nad všechny zážitky.
Když člověk spěchá…
Myslela jsem si, že mám opravdu, ale opravdu všechno. A pěkně přetříděné – něco do kufru, něco do příručního zavazadla. Tam samozřejmě jen maličkou kosmetiku a vůbec věci, které se vejdou do 100 ml (a celkově do jednoho litru, znáte to).
Už jsme byli na odchodu, když jsem si vzpomněla ještě na něco. Koneckonců – dovolená je od slova „dovolit si“, ne? A s manželem určitě nebudeme na pokoji jen tak sedět. Sáhla jsem po paměti do nočního stolku pro lubrikační gel. V mém věku už je to holt třeba, jak mě na poslední návštěvě ujistila gynekoložka. Občas se natrhnout není normální (a taky to není nic moc). Byla jsem přesvědčená, že ta pidi lahvička má tak 80 ml, víc ne. vždyť to psali na obalu, ne? To se v pohodě vejdu.
No, nevešla jsem se
Asi je vám už celá pointa jasná – tak to zkrátím. Měla 120 ml. A bylo úplně fuk, že už je půlka spotřebovaná. Samozřejmě mi to na letišti neprošlo. Doufala jsem, že to obsluha vyřeší nějak diskrétně, ale to jsem se spletla.
„No já bych vám to ráda povolila, ale fakt to nejde,“ vysvětlovala slečna za pultíkem, zatímco já jen rudla a kývala rukou, jakože ať to hlavně rychle vyhodí do koše a nezabývá se tím.
„Kdybyste měla ten lubrikant předepsaný třeba s receptem, tak by to asi prošlo, ale takhle…“ Další úporné mávání. „Jo, jo,“ kývám jenom. Fronta za mnou začíná šumět. Manžel dělá, že mě v životě neviděl. Já bych se nejradši někam propadla.
„Ale v Egyptě to koupíte, docela v pohodě,“ snažila se být ta mladá slečna nápomocná. Jmenovala mi i nějaké názvy, ale z toho nevím vůbec nic – takže vám neporadím. Bohužel. Hleděla jsem vypadnout, cokoli dalšího bylo nad moje aktuální mentální schopnosti. Fronta se bavila dál. Sem tam nějaké poznámky stály za to. Jedna taková pěkná se ozvala kousek za mnou: „Hele, ona je tak pěkně vybavená a s tebou zas nic nebude. Si za ní asi skočím.“ To už jsem zrudla kompletně. Ale vlastně mě teď mrzí, že jsem se za tím hlasem neotočila. Kdo ví, možná to byl nějaký blonďatý Adonis, se kterým by ta dovolená dostala docela jiné grády…
Eh, no. Vím, že asi ne. „Mám vám to napsat?“ snažila se ještě slečna, která absolutně nepochopila řeč mého těla.
„To je dobrý,“ balila jsem celá rudá zase všechno zpátky. Ještě jsem jí poděkovala a hleděla zmizet. V letadle jsem se pak pro změnu snažila zapadnout co nejhlouběji do sedadla a urputně se tvářit, že tam nejsem. Ani na to WC jsem si nedošla… Už to živě vidím, jak by se za mnou všichni otáčeli. No pěkně děkuju. Příště budu ta mrňavá písmenka na obalu číst líp. Ono 80 a 120 je sakra rozdíl! Tedy alespoň na letišti jo.
