Článek
Psal se rok 1998. To jen tak na okraj. Ono to vlastně není nijak důležité číslo – šlo jen o to, že tehdy Marika Sörösová, se kterou mistr pár let chodil, slavila 23. narozeniny. Nic moc číslo, řeklo by se. Jenže nebyl by to Gott, aby to nepojal po svém. A tady to vlastně všechno začíná.
Chtěl jen udělat radost partnerce
Marika se vždycky těšila, že si udělá velkou oslavu, až bude mít kulatiny. Na své 23. narozeniny proto nic opulentního neočekávala. Přesto to dostala – Gottova děvčata totiž vždy musela mít jen a jen to nejlepší. Karel proto nechal na ní, aby si vybrala místo, kde se cítí dobře a kde by chtěla svůj slavný den oslavit.
A když si Marika zvolila kavárnu-vinárnu v Nitranské ulici, dal se do práce. Nejenom, že všechno financoval (nic jiného se od něj asi ani čekat nedalo), ale rozhodl se celou událost trochu povýšit. Nechal tedy do podniku dovézt nejrůznější vybraná jídla z vyhlášené čínské restaurace ve Vodičkově ulici (ano, to byla ta, která hostila zákazníky už od roku 1958 a kromě Gotta tam rád chodil třeba i Waldemar Matuška – mimochodem v nabídce měla třeba i vlaštovčí hnízda, zkuste to někde koupit teď!). Měl totiž strach, aby na oslavě nemuseli zůstat „jenom o guláši“.
A Marika byla ze všeho nadšená. Navíc ji obklopovala parta společných přátel (mimo jiné třeba Ladislav Štaidl, Iveta Bartošová nebo manželé Svobodovi). A když byla jeho milenka spokojená, cítil se stejně i Gott. Podle Štaidla se tenkrát pořádně odvázal, svlékl se do půli těla a s Marikou si to symbolicky rozdal v tanci na cikánské písně – a to pěkně na stole.
Zajímavou dohru však měl i jeho odchod. K tomu uzavřel někdo z přítomných účet okolo čtvrté ráno. A při čekání na taxi na místě Gotta načapala skupinka mladých lidí. „Ten chlápek vypadá jako Gott,“ utrousil někdo. Mistr se jen o něco víc zachumlal do kabátu a čekal, co se bude dít. Partička se chvíli dohadovala.„Co by tady ale teď dělal, že jo, pane?“ ozvalo se nakonec odněkud z jejich středu. Gotta to tehdy vážně potěšilo, tak jen odvětil: „No jo, co by ten tady teď dělal.“ Byl opravdu rád, že ho nepoznali, a později na tuhle odjezdovou scénu ještě mnohokrát vzpomínal. Inu, i slavní lidé mají někdy rádi soukromí.
Dortíkům patří i káva
Z oslavy ale zbylo hodně dortů a dalších zákusků, a tak se dohodli, že se někdy během dopoledne sejdou u snídaně a pořádně si dopřejí. Snídaně se měla odehrát u Míši Remešové – kamarádky Mariky, u které se rozhodla přespat. Gott dorazil víceméně na čas, ale když zjistil, že dámy mají doma jen instantní kávu, otočil se na podpatku a zmizel. „Za chvilku se vrátím,“ zaslechly jen.
Když si Karel Gott dopřával kávy, byla to jedině Dallmayr. Se smetanou a cukrem. Tady jsem to ale trošku přestřelila :)
A skutečně se vrátil – ovšem s pytlíčkem ručně namleté kávy značky Dallmayr. Jenže mu jaksi nedošlo, že jen tohle nestačí. Míša na tyhle okamžiky později vzpomínala takto:
„Ty nemáš doma přístroj na espresso a já mám pít turka? Vy se mě, holky, chcete zbavit! Ještě mi řekněte, že nemáte smetanu a cukr. Aspoň z minerálky, kdybyste toho turka udělaly!“
Nakonec se ale s nabízeným nápojem vypořádal vcelku statečně. Dost možná to prý bylo i tím, že ho v tu chvíli Marika objímala, odvedla ho do pokoje a tam mu pustila jeho slavnou hitovku Kávu si osladím. Začala si ji prozpěvovat a brzy k tomu strhla i Karla. Nakonec z toho prý byl další docela pěkný mejdan. Na odchodu však Karel Míše slíbil, že jí určitě přístroj na espresso pořídí. „Takhle přece nemůžeš žít,“ loučil se – a vypadalo to, že na své kávové popletení docela zapomněl. Ano, i takový byl božský Kája.
Autorský text
Příběhy skryté za písněmi KG, Michaela Remešová a Jan Adam, Fany, 2024
Z tajného deníčku Mariky S. aneb Karel Gott je jen jeden, Marika Sörösová a Olga Nytrová a Václav Strachota, Hart, 2001
Když milenky pláčou… 9 žen Karla Gotta, Michaela Remešová a Dalibor Mácha, Formát, 1999
