Článek
Jenže to, co přišlo ve skutečnosti, všechny spíš posadilo na zadek. Když se totiž americký prezident Donald Trump pochlubil evropským státníkům detaily svého hovoru s Vladimirem Putinem – a samozřejmě také svými „úspěchy“ – zavládlo mezi nimi hrobové ticho. A nedivím se.
Ono to začalo vlastně docela dobře
Trump se v pondělí spojil nejen s ruským prezidentem, ale ještě předtím i s Volodymyrem Zelenským. Tím bychom asi měli celou situaci uvést, dává nám to totiž do situace pěkný výhled. Ten prý byl rád, že se ho Trump ptá, co má Putinovi vzkázat. Ukrajinský prezident měl podle zdrojů jasné přání – chtěl, aby americký lídr zatlačil na Putina, zmínil nové sankce a hlavně nic nesliboval bez vědomí Ukrajiny. Taková ta klasika, že? Hlavně žádné „o nás bez nás“, s čímž máme i my bohaté zkušenosti. Jenže…
Jednání? Ano, ale za jakou cenu?
Trump se později sešel s evropskými lídry a s úsměvem jim sdělil, že „Putin souhlasí s jednáním“. A to bylo vše. Není divu, že mu odpovědí bylo jen šokované ticho. Ukrajinský prezident se pak ozval s připomínkou, že Putin už s jednáním souhlasil dřív a první kolo proběhlo už v pátek v Istanbulu. Nevím, tohle snad ví v dnešní době každé malé dítě. Vždyť jsou toho plná média! Trump to ale prý nechal bez reakce. Jinak řečeno – mlčel jako ona pověstná ryba.
Jenže tím to neskončilo. Ostatní lídři se ho začali ptát, jak to tedy bude se sankcemi proti Rusku. Trump podle amerického serveru Axios v klidu odpověděl, že to „není dobrý nápad“ – prý věří, že Putin to myslí s mírem vážně. Ehm… Taky se vám to zdá tak nějak naivní? Až dětsky? Nikdo přece nemůže být takový… nu, domyslete si libovolně. Podle mě to spíš celé působilo jako pozvánka k dohodě. A to takové, do níž Ukrajina moc mluvit nebude.
A co na to Ukrajina? A Evropa?
Zelenskyj musel být jako opařený. A není divu. Jestli někdo čekal, že Amerika zaujme nekompromisní postoj a postaví se jasně na stranu Ukrajiny, ten se dočkal studené sprchy. Podle mě řekl Trump mezi řádky spíše tohle: „Tak hele, Volodymyre, buď se smíříš s tím, že Krym a Donbas zůstanou Rusům, nebo si poraď sám. Je mi fuk, za co umírali tvoji mladí kluci. Vlastně je mi to fuk všechno. Nejsou to Američani, kapiš?“
A když se na to člověk podívá s nadhledem – nebyla tohle tak trochu facka celému Západu? Evropa se roky opírá o americký ochranný deštník, spoléhá. Doufá… A najednou se ukazuje, že když dojde na lámání chleba, nemusí být za oceánem nikdo, kdo nám ho nabídne.
Mír, nebo kapitulace? A je v tom rozdíl?
Trump tvrdí, že chce mír. Ale jaký? Mír ve stylu „vy se stáhnete, my zapomeneme“? Jenže to přece není spravedlivý mír. Takový by podle mě znamenal, že se Rusové stáhnou, vrátí, co nakradli (včetně těch tisíců unesených ukrajinských dětí), omluví se a zaplatí reparace. A Putin? Ten by měl docela určitě skončit tam, kde končí váleční zločinci – před mezinárodním tribunálem v Haagu.
Ale řekněme si upřímně – stalo se to někdy v dějinách? No, asi ne. A držet se oné otřepané mantry, která říká, že všechno je jednou poprvé, by nám tady příliš nepomohlo, což?
Myslím si, že je to celá Putinova hra. Nechce příměří, chce čas. Čas na to, aby unavil Trumpa i Západ a znechutil je tak, že je Ukrajina jednoduše „přestane bavit“ a dají od ní ruce pryč. A ona ta trpělivost bohužel jednou dojde…
Zdroj:
