Článek
Joseph Anton Bruckner (1824–1896) je známý jako symfonický génius a oddaný katolík působící ve Vídni. Za své zásluhy obdržel dokonce i řád císaře Františka Josefa I. – to všechno byste si o něm mohli přečíst v učebnicích. Ale jeho soukromí nabízí i poněkud podivné kapitoly.
Numeromanie a platonické náklonnosti
O Brucknerovi je známo, že byl doslova posedlý čísly – a to rozhodně není nadsázka. Například si zapisoval do deníků, kolikrát se modlil a všechno, ale opravdu všechno musel mít přesně spočítané (dnes bychom asi řekli, že trpěl numeromanií). To byla ovšem ta nejméně neškodná z jeho obsesí.
Ještě před tím, než se proslavil jako skladatel a varhaník, totiž vyučoval. A podle všeho jevil až přehnaný zájem o mladé dívky. Ví se, že jim psal milostné dopisy i žádosti o ruku – a to dokonce i svým studentkám, a to dělal prakticky celý život (víme o dopise, který napsal ve svých 70 letech). Nejspíš to ale nedělal kvůli náklonnosti, kterou k nim cítil.
Věřil totiž, že pokud se ožení, bude mít Boží štěstí v hudbě. Jestli by tomu tak bylo nebo ne, se ovšem nikdy nedozvíme, protože mu nikdy žádná dívka na nabídku nekývla, takže navždy zůstal starým mládencem. Vlastně se ani nedivím - za takový stalking, jaký předváděl, si nic jiného nezasloužil (dneska už je to basa, ale tehdy to bylo prostě víceméně neškodné podivínství).
Lebky byly pro něj jako relikvie svatých
Ale jeho zvláštní záliby nekončily ani u studentek – společnost v něm viděla podivína ze zcela jiného důvodu. Když mohla veřejnost v roce 1888 shlédnout ostatky Franze Schuberta, byl u toho i Bruckner. Lidé přihlíželi, jak si se zaujetím uchopil jeho lebku, hladil ji a údajně políbil. A co hůř – odmítal ji pustit, takže mu ji museli násilím sebrat (jiná verze říká, že ho přemluvili, aby ji vrátil zpět do rakve, ale krátce nato ho museli vyvést, protože ji opět chtěl). Mimochodem něco podobného předtím předvedl i s Beethovenovými ostatky.
Svědci to tehdy komentovali tak, že to na ně působilo až posvátně – jako by prý vnímal tyto hudební velikány jako svaté relikvie, ke kterým má duchovní pouto. Nicméně nálepka podivína mu už zůstala (a uznejte, že to, co prováděl, divně přece jenom působilo).
Ovšem jeho fascinace smrtí se netýkala jen cizích ostatků, ale i jeho vlastní smrti. Zanechal totiž velmi konkrétní instrukce ohledně toho, jak má proběhnout jeho vlastní balzamování, a dokonce požadoval, aby ho uložili v podzemí klášterní krypty. Chtěl tak spočinout pod svými oblíbenými varhanami v Sankt Florian (což se mu mimochodem splnilo).
Asi vás teď nepřekvapí, když vám prozradím, že se o Brucknerovi v jeho době říkalo, že je „poloviční génius a poloviční prostoduch“– přesto právě z těchto kontrastů vzešla jeho hudební genialita, která nás dokáže fascinovat i po mnoha letech. Skoro by se dalo říct, že čím zvláštnější člověk, tím krásnější hudba. Koneckonců on třeba takový Beethoven by mohl vyprávět…
Zdroj:
