Článek
Měli jsme doma dlouho pravidelného návštěvníka – tedy spíše návštěvnici: Leničku. I když tak jí říkala jenom její maminka, holčička vždycky trvala na tom, aby se jí říkalo Lena. Byl to takový holkokluk – znáte to. Kalhoty, kšiltovky, střílečky a komiksy. S mým synem si proto perfektně rozuměli. Vždycky říkal, že ji bere fakt jako kamaráda, holku že v ní nevidí.
Už to není Lenka, ale Mirek
Pak se jejich cesty trochu rozdělily – Lenička se dostala na uměleckou školu a syn zamířil jinam. A já se v jednu chvíli dozvěděla, že už to vlastně není úplně Lenička. Prý si říká Mirek a cítí se být kluk. OK, tak jsme o ní doma mluvili jako o Mirkovi. Proč ne, dnešní děti to nemají jednoduché. Když se jim rodiče doma pořád hádají, jak se v tom mají vyznat.
S její maminkou jsme se v tu dobu také přestaly vídat, měla toho doma k řešení dost. Uběhly dva roky. Že máme doma každou chvíli nějakou návštěvu, jsem si zvykla. Syn si najde kamarády vždycky prakticky okamžitě, a u nás doma to pak vypadá jako ve včelím úle.
Většinou si je moc nepamatuju, protože jen prosviští přes chodbu a zapadnou do pokojíčku (byť nějaký ten pozdrav obvykle utrousí vždycky). Na tomhle klukovi mi ale prostě přišlo něco zvláštního, takže když odešel, nedalo mi to.
„Odkud ho znám, prosím tě?“ zeptala jsem se svého dítka, když odešel. „Je mi nějaký povědomý.“
„Mami, to je přece Lena. Mirek, vždyť jsem ti to říkal. Ty mě vůbec neposloucháš.“ No, poslouchala jsem, ale ta změna mě vážně šokovala. Vážně kluk, žádná holka. Kdybych ho neznala z dřívějška… bylo mi vysvětleno, že už bere hormony a jakmile mu bude 18, půjde na operaci. Neuvěřitelné, co dnešní medicína umí…
Teď mám syna, no a co?
Chvíli potom jsem se pak potkala i s Mirkovou maminkou. Zašly jsme na kafe – bylo vážně o čem povídat. A nešlo to jinak, musela jsem opatrně nakousnout i tohle.
„Víš, já jsem teď taková trans maminka,“ řekla mi. „A za mě je to v pohodě. Tenkrát mi bylo jedno, jestli se mi narodí kluk nebo holčička – tak proč by mi to nemělo být jedno teď?“
Přiznám se, že na to jsem neměla odpověď. Jen hlubokou poklonu. Vážně si nejsem jistá, jestli bych dokázala všechno ustát s takovým klidem. I když – mámy zvládnou všechno. Alespoň se to říká.
