Článek
Manžel mi vždycky říká, že mě to jednou zničí. Má na mysli můj sklon k pomáhání a „sluníčkaření.“ Jo, jsem ten typ lidí, kteří by člověku s amputovanou nohou pogratulovali k tomu, že se alespoň může naučit perfektně skákat na té druhé. Na všem se prostě snažím najít něco pozitivního. Ještě jako mladou slečnu mě v tom inspiroval současný dalajláma. V nějakém rozhovoru tehdy řekl, že se vždy snaží na lidech okolo sebe najít něco, v čem jsou lepší než on. Naštěstí to prý nemá nijak těžké – většina lidí je totiž jednoduše lepší v tom, že mají víc vlasů.
Musí to mít své meze
Nicméně správný buddhista plný nekonečného soucitu ze mě asi nikdy nebude. Ani o to neusiluju, takže pokud jsem teď provedla nějakou nepřístojnou myšlenkovou zkratku, odpusťte mi to. Když se totiž naštvu, vydrží to dlouho. A to se mi povedlo onehdy v Kauflandu. Jo, já vím, že spojení „Kaufland + důchodci“ patří mezi otřepané vtipy. Jenže ono to tak vážně bylo.
Jely jsme ze sídliště – ONA a JÁ. ONA byla starší paní s hůlkou, kterou jsem tam pravidelně potkávala. Nijak zvlášť jsme se neznaly, ale usmát se, pozdravit a v autobuse uvolnit místo – to mi přišlo jako samozřejmost.
ONA a JÁ jsme dojely právě k tomu Kauflandu. Já tam chtěla koupit školní pomůcky pro děti, ONA zboží v akci. Což jsem tehdy ještě nevěděla. Když jsem povybírala, co bylo třeba, vzpomněla jsem si, že by se doma hodil ještě nějaký ten sýr, vajíčka a máslo. Tak proč to nevzít jednou ranou, jak se říká. Jenže to máslo bylo v akci. A mimochodem, bavíme se o době, kdy se dalo běžně pořídit za nějakých 35 korun, ne jako dnes. A ONA tam byla taky. A já si chvíli vážně myslela, že se dívám na zhmotnělý vtip.
Hůlku nepotřebovala, měla ji opřenou asi někde o vozík mimo dohled. V ruce držela papírovou krabici a přetahovala se o ni s jinou paní přibližně stejného věku. Jak dva zestárlí pitbulové, proběhlo mi hlavou. No potěš. A nakonec měla ONA navrch. Využila toho, že se zády zapírala o regál, a rukama škubla. Její soupeřka neudržela rovnováhu a skončila na zemi. Byla však natolik pohotová, že pod sebe shrábla dvě másla, která přitom škubnutí vyletěla z krabice. ONA díky tomu měla už jen tři. Zatím vás šetřím, nechce se mi přepisovat, co jsem si tehdy od obou dam vyslechla (dlaždiči i kamioňáci jsou proti nim slušně vychovaní gentlemani, to mi věřte). Jenže ono to tím neskončilo.
Dupnout, převrátit, ukrást…
Tohle nemůžu potvrdit jistě, ale myslím, že jsem viděla, jak ONA na tu paní, respektive na její ruku, ještě dupla. Pak vyrazila asi směrem, kde měla košík. Cestou ještě naštvaně drcla (podle mě spíš schválně narazila) do bedniček s citrony a ty se rozkutálely do všech stran. A vše završila tím, že se sklonila k jinému nehlídanému košíku, něco z něj vytáhla a byla pryč. Možná si ta másla opatřila jinak… Paní na zemi naštěstí nic nebylo a prodavačce jsem pomohla to nadělení sebrat. Už jen proto, aby to nerozšlapali lidi – nemám ráda, když se plýtvá. ONA už byla tou dobou pryč. Jenže jsme se neviděly naposledy.
Nezdravím, nepouštím
Když mi znovu přišla do cesty, nepozdravila jsem ji. Pořád jsem přemýšlela, jak ji s tím konfrontovat. Něco takového není normální. Naštěstí si naběhla sama. V MHD jsem ji předběhla, schválně. A sedla si už jen proto, že jsem měla pořádně namožené nohy ze včerejšího tréninku. Jo, odflinkla jsem protahování, dala přednost dřívějšímu spoji domů a teď to mám.
„No snad mě pustíte, ne?“ Došourala se ke mně.
„Simulanty nepouštím,“ já na to.
„Prosím?“ Vážně bylo slyšet, jak zalapala po dechu.
„Viděla jsem vás tuhle v Kauflandu. Že se nestydíte. To vám vážně ta másla stála za to, abyste shodila někoho na zem a ještě po něm dupla? A co ten vykradený košík, to vám není blbé? A berli jsem taky nikde neviděla. Možná dobře, ještě byste lidi kolem sebe mlátila po hlavě, ne?“ Už jsem soptila a dost. Musel to slyšet celý autobus.
„Já tam byla první,“ zvedla hlas.
„Tak já jsem první tady,“odsekla jsem. „A nedělejte si tady přede všemi ostudu. Taková zvířata jako vy patří do zoo. Tam ale tenhle spoj nejede.“
Nevím, co si o mně myslela, ale šla to zkoušet jinam. Jakmile poodešla, obrátila se ke mně jedna známá paní a ptala se, co to mělo být. Tak jsem jí to vylíčila. A vážně jsem nešeptala. ONA si nesedla. Na příští zastávce vystoupila. Od té doby se jen míjíme. Nejhorší na tom je, že se vždycky tvářila jako taková ta milá paní. Nikdy, ale nikdy byste to do ní neřekli. A říkám si, že i kdyby byla v nějaké velké nouzi (což si myslím, že není – už podle oblečení, co si stále kupuje), nemá právo chovat se tak, jak se chovala. Kohokoli jiného klidně sednout pustím, ale ONA má u mě už navždycky smůlu. I kdyby ty berle měla dvě a obvaz na ruce k tomu.
