Článek
„Nevíme, kdy se dostaneme domů. Nevíme, jak dlouho bude naše práce trvat, a nestíháme ani to, co bychom stíhat měly.“ Tak nějak by šly stručně shrnout myšlenky, s nimiž do veřejného prostoru vstoupily poslankyně KDU-ČSL Marie Jílková a Martina Ochodnická z TOP 09. Ta první doma partnera nemá, druhá ano. Obě to však vnímají jako stejně závažný problém.
Více mimořádných schůzí než obvykle
Politická situace je velmi napjatá, o tom asi není třeba polemizovat. A pokud se podíváme na celé tohle volební období, zjistíme, že mimořádných schůzí bylo svoláváno mnohem více než v tom předcházejícím. Navíc opozice si dává záležet na tom, aby alespoň část jednání zablokovala svými obstrukcemi. Rekordmanem – byť nejspíš poněkud smutným – je v tomhle ohledu Tomio Okamura. Ten vydržel za řečnickým pultíkem stát skoro neuvěřitelných 11 hodin.
Nestíháme, přesouváme, neuděláme
U mnoha jednání sněmovny tak není jasné, kdy skončí. Ve čtyři odpoledne, nebo třeba ve tři ráno? Pokud se staráte o malé děti nebo třeba stárnoucí rodiče (což je přesně případ revoltujících poslankyň), je to trochu problém. Chůvu sice zaplatíte, ale její ochota k takto nenaplánovatelné práci může klesat. A stejné je to s pečovatelskými službami.
A to ony dámy dozajista patří k sortě lidí, kterým takové výdaje nedělají sebemenší problém. Ehm, co bychom měli říkat my, obyčejní lidé? Pokud má jeden z manželů náročné povolání, bývá poměrně přirozené, že se mu ten druhý kvůli rodině přizpůsobí (pomineme teď situaci, kdy není druhý partner k dispozici, ta je ještě složitější). Vyprávět by mohly třeba manželky kamioňáků s malými dětmi. Aby se jim mohly věnovat, obvykle ustupují ze své profesní kariéry a hledají si nenáročnou práci, mnohdy i na částečný úvazek (což samozřejmě může udělat i muž, chce-li profesní růst umožnit své ženě). Pokud tedy nemají luxus v podobě hlídacích babiček. Jenže ani to není výhra. Když s dětmi nechcete být, proč si je tedy pořizujete?
Neříkám, že je aktuální situace ideální. Něco by se asi změnit mělo, ale trochu mi připadá, že ty dámy prostě podcenily přípravu nebo náročnost zvoleného povolání. Chápu, že odložené schůzky je třeba nahradit a třeba je napracovat i „ve svých“ domovských regionech. Ale to se prostě dalo tušit.
A co obsluhující personál?
Někteří lidé tuto situaci porovnávají třeba s lékaři nebo hasiči. Také mají noční směny, a také se jim může stát, že se jim práce protáhne. To je samozřejmě pravda, ale asi se to nebude stávat nijak pravidelně. Jednou za čas podobnou obtíž zvládnout jde, pravidelně už těžko. A i na to je zkrátka třeba být připraven.
A ještě jedna maličkost mě v téhle souvislosti napadá. Kdo myslí na všechen ten obsluhující personál, který v budově při prodlouženém jednání také musí být? Dodnes nikomu nevadilo, že i tyhle mámy a tátové od dětí musí podobné obtíže řešit. Ovšem nikoli s poslaneckým platem, ale s tím obyčejným. Možná kdyby se zmíněná situace začala řešit právě od úrovně těchto „obyčejných lidí“, vyvolala by v našem veřejném prostoru docela jiné reakce. Jak říkám znovu – něco by se mělo změnit. Ale řekla bych, že si na to nejvíce stěžují právě ti, kteří jsou aktuálně nejlépe připraveni zvládat tyhle obtíže a překážky na kariérní cestě. Co myslíte vy?
