Článek
Ano, taková ona byla – jenže taky měla až moc blízko (tedy podle mého soudu) k lidovým léčitelkám. A to ne v moc dobrém slova smyslu.
„Já jsem někde slyšela…“
Ano, tohle byla její oblíbená věta. I když jsem byla prcek, když jsem k ní chodila (asi v mých deseti jsme se přestěhovali a dostala jsem někoho normálního), stejně si ji pamatuju. „No, já jsem vám někde slyšela…“
Dneska byste to asi odsunuli do nějaké šarlatánské přihrádky, ale tenkrát platilo její slovo za autoritu. Byla to přece DOKTORKA. A navíc s docela dobrými výsledky – tedy alespoň co se mezi rodiči povídalo. Vždycky byla navíc hodná a usměvavá a když už na někoho zvedla hlas, tak to tedy muselo být.
Prý jsem chudokrevná
Já byla odmalička dítě, které ordinaci milovalo – tedy v tom smyslu, že jsem u nich byla často. A vždycky se něco našlo. Hodně by prý vyřešilo, kdybych chodila víc „na sluníčko.“ Jenže já byla odmalička spíš pecivál. Jako malá jsem si ráda kreslila (pořád a skoro na cokoliv), později, když jsem se naučila číst, jsem zase trávila čas u knížek. A když už venku, tak někde pod slunečníkem na lehátku. Tečka.
Není divu, že mi poměrně brzy přistála diagnóza chudokrevnost. No a s tou se přece muselo něco dělat – a naše paní doktorka na to měla recept. „Já jsem někde slyšela, že by na to mohlo pomáhat černé pivo a žloutek. Tak jí pěkně před spaním rozmíchejte žloutek v malé skleničce piva a uvidíte, jak rychle to pomůže.“
Tak nějak to asi tehdy mým rodičům řekla. No a oni se do toho pustili. Dodnes si pamatuju, jak příšerně to chutnalo. Moje smůla byla, že jsem měla doslova kachní žaludek a nikdy se z toho nepoblila. To bych asi jinak dostala snesitelnější léčbu.
Soudím to podle toho, že mému bratranci naordinovala na víceméně ty samé potíže syrová hovězí játra, ale když se po nich poněkolikáté poblil, dostal nějaké tabletky. Ale to jsem tehdy nevěděla. A statečně pila dál (ulit to nikam moc nešlo, rodiče nade mnou stáli jako ostříži).
Celé to martyrium ustalo asi po roce, protože s mojí chudokrevností tahle léčba nijak nehnula. Pak následovaly nějaké bylinkové čaje, pak i nějaké tabletky – no, nebudu vás napínat. Chudokrevná jsem dodnes. Nemůžu kvůli tomu ani darovat krev, což mě teda pěkně štve. Ale co nadělám.
A kupodivu černé pivo piju dodnes – ale ze syrového žloutku je mi blivno doteď (stejně jako mi předtím bylo z té „léčebné kúry“). Dalo mi dost práce to překonat a začít vajíčka běžně používat při vaření.
Takže když si dneska někdo postěžuje na to, jak mizerné máme zdravotnictví, myslím si o tom svoje. Ano, mohlo by být líp – vždycky jde něco vylepšit. Ale mohlo by být taky hůř – sama jsem to zažila. A do těch dob bych se rozhodně vrátit nechtěla.
Autorský text
