Článek
Smutek, vztek, otázky bez odpovědí. A taky pocit, že některé věci jsme možná viděli přicházet… jen jsme je nechtěli vidět. Jeden málem utopený opičáček je smůla. Ale dva? Přičemž ten druhý prostě neměl takové štěstí.
Krátce ke Kawimu
Incident s Kawim mě zasáhl víc, než jsem čekala. Tenhle pětiletý sameček, „sametové mládě“, byl pro mě jedním z velkých lákadel pražské zoo. I minule, když jsem spěchala, jsem stejně Indonéskou džunglí proběhla. Mimochodem – když se to stalo, říkala jsem si, jaká jsem pitomá. Myslela jsem si totiž, že jsem v tom spěchu foťák ani nevytáhla. Jen se s Kawim pozdravila. Ale vytáhla. Mám je tam. Dvě poslední vzpomínky. Sice trošičku mázlé, ale jsou.
Není na nich, jak Kawi spadl do vodního příkopu, pustil se lana – a protože orangutani plavat neumí, neměl šanci. Je na nich ještě veselý a bezstarostný, ne jako za pár dní, kdy se ho chovatelé ještě snažili resuscitovat, ale marně. Kawi ten den zemřel ještě před otevřením zoo.
A ano, chápu argumenty, které se objevují oficiálně i v diskuzích. Že moderní zoo musí zvířatům umožnit přirozený pohyb, hru, šplhání, lanové prvky. Že riziko nikdy nelze vyloučit úplně. Jenže právě tady mi to začíná drhnout. Protože tohle riziko už tady jednou bylo. A bylo zatraceně velké.
Jedna vzpomínka
Pagy a rok 2010: varování, které jsme přehlédli
Je jedna věc, o které mnoho lidí neví. Buď proto, že se stala už v roce 2010, nebo proto, že orangutany sledují teprve pár posledních let. Ono vůbec jde podle mě v poslední době zájem o zoo hodně nahoru, ale to jsem odbočila. Ve stejném vodním příkopu, kde se letos utopil Kawi, se totiž před patnácti lety topil jeho otec Pagy.
Bylo mu tehdy devět let. Pokoušel se překonat příkop pomocí lana a palmové větve. Nejspíš tak, jak už mnohokrát. Jenže větev se zlomila, Pagy spadl do nejhlubší části vody – byly tam skoro dva metry. Orangutani neplavou a Pagy šel ke dnu. Žádné máchání rukama, žádné výstražné nebo vyděšené zaječení. Zachránilo ho jediné: náhoda a rychlá reakce člověka. Vrchní chovatelka Denisa Ryšková totiž tehdy do vody bez váhání skočila, s pomocí kolegy ho vytáhla. Na břehu ho začala okamžitě oživovat. A Pagy přežil. Doslova o vlásek. Popsala to takhle:
„A jen k dokreslení situace… nepředstavujte si, že tam ten op spadne, nějak se tam máchá, mává rukama… cokoli… NE… já viděla, když tam ten Pagy spadnul… jako kámen šel okamžitě ke dnu, vteřinu se ukázaly nad hladinou dlaně, a pak nic. Bylo to tiché, trvalo to desítky sekund. Okamžitě si dýchnul vody a klesal ke dnu…“
Tehdy se mluvilo o přehodnocení bezpečnosti. O úpravách, odstranění volných lan, změnách vegetace a dalších drobnostech. Vodní příkopy, které se dlouhá léta považovaly za bezpečné a „elegantní“ řešení, které neoddělí návštěvníky od zvířat víc, než je zdrávo, začaly být označovány za zastaralé. Jenže dnes, po smrti Kawiho, mám pocit, že se všechny tyhle obavy rozptýlily někam do ztracena. Že se patnáct let víceméně čekalo, až se stane něco dalšího.
Ředitele obviňujeme neprávem, nejhorší službu udělal orangutanům chovatel
A tady se vrátím zpátky k paní Denise Ryškové. Bývalé vrchní ošetřovatelce, která se na Facebooku podělila o pár opravdu mrazivých věcí. Reagovala na obviňování nedávno odvolaného ředitele Miroslava Bobka, který prý měl místo cest do Mongolska raději chodit mezi výběhy své zoo a podobná rizika hledat.
„Tohle mělo vzejít především od chovatelů a zoologů… to aniž bych se B chtěla nějak zastávat. Nicméně po topícím se Pagym bylo několik schůzek a projektů na zasypání příkopu u goril… ovšem jak opadl zájem novinářů, opadl i B zájem, a nikdy k tomu nedošlo. U orangů se reagovalo záchrannými postranními lany… Nicméně Pagy už byl poučen, Filip byl srabek… a k tomu jejich máma Upita byla velmi inteligentní… a často jim v přístupu k vodě bránila. Lví podíl na tom, že se pro zabezpečení nic nedělalo, má bývalý zoolog Lukáš, který oba případy topení opů bagatelizoval. Sice nastoupil až poté, ale léta všude vykládal, že bůhví jak to bylo apod.“
Pozn.: Písmenkem B myslí paní Ryšková právě Miroslava Bobka, Lukáš je pak Vít Lukáš, který působil právě jako kurátor primátů v Zoo Praha.
A mimochodem, kvůli vodě jsme mohli přijít i o další ikonické zvíře pražské zoo – první gorilu nížinnou narozenou v československých a českých zoologických zahradách. Ano, mluvím o gorile Moje. I ta se tehdy málem utopila (ještě v bývalých prostorách pro gorily, v Dja by se už nic podobného stát nemohlo). Z vody ji tehdy vytáhl chovatel Marek Ždánský, který tehdy dost riskoval, protože běžně se takto do výběhu nikdy nevstupovalo. Gorily se prý o nesnáze malé Moji nijak nestaraly, na její volání nereagovaly.
„Z jeho rukou mládě převzala samice Kamba a pak s celou skupinou přeběhla dovnitř pavilonu. Chovatel dosud nikdy nebyl tváří v tvář skupině goril. Respektují ho, ale nejsou nijak vycvičené. Zejména samec Richard mohl udělat cokoli. Bylo to velmi riskantní,“ uvedl tehdy ve svém vyjádření tehdejší ředitel zoo Petr Fejk.
Změny budou, snad to bude brzy
Vcelku se nedivím, že je Zoo Praha teď pod tlakem. Mimochodem řešení Indonéské džungle vznikalo už za éry pana Fejka. A že problémů tam je víc, nejen bezpečnostních, ale i koncepčních, se tak nějak všeobecně ví. Naopak jako pozitivní příklad se často zmiňuje Rezervace Dja, kde žádné vodní příkopy nejsou. A funguje to. Ale je pravda, že jde o úplně jiný typ projektu s řešeními, která na expozici orangutanů tak jednoduše aplikovat nelze.
Ano, je pravda, že dříve se vodní příkopy používaly v zoologických zahradách po celém světě. Bylo to „normální“. Ale svět se posunul. A tam, kde to šlo, se od tohoto oku lahodícího, ale pro lidoopy nebezpečného řešení ustoupilo. A jak to tak vypadá, konečně se něco pohne i v Praze. Nejnovější oficiální vyjádření totiž zní už mnohem konkrétněji než ta první.
„Dobrý den, Zoo Praha tuto situaci opravdu nebere na lehkou váhu, ba naopak se intenzivně zabýváme stavebně-technickým řešením expozice. Všem komentujícím bychom rádi připomněli, že ty nejlepší světové zoologické zahrady využívají vodní bariéry v chovu lidoopů. Riziko je vždy, stejně jako v přírodě. Je to případ Zoo Lipsko, Hamburku, San Diega, Singapuru, Melbourne, Vídně, Sydney, Dublinu, Rotterdamu a dalších… Opakujeme však, že jsme si vědomi, že po této události není možné, aby expozice v Zoo Praha nadále zůstala v této podobě. Děkujeme všem za podporu v těchto těžkých chvílích. S úctou, tým Zoo Praha.“
Je tedy jasné, že se konečně dočkáme velkých změn. Jen je škoda, že to pro Kawiho bude už pozdě. Snad smrt tohohle roztomilého opičáčka jen tak nezapadne. Neměla by se uzavřít větou, že „podobným nehodám nelze zcela zabránit“.
Protože někdy jim zabránit lze. A někdy stačí začít tím, že si přiznáme, že varování jsme už dostali – jen jsme ho tentokrát nevyužili.
Zdroje info: Autorský text a zážitky
Doporučuji diskuzi pod nasdíleným příspěvkem, mluví tam právě paní Ryšková dozvíte se zajímavé věci
