Článek
Jak to vypadá? Chlapeček si u oběda postěžuje, že chce místo vody šťávu. A dostane ji, ovšem s poznámkou, ať se podívá támhle na sestřičku, že ta nic nepotřebuje. Když o totéž požádá holčička, dostane se jí rada „ať neotravuje, že je přece hodná holčička“ (a šťáva samozřejmě nikde). A holčičky jsou hodné. Učí se, co se mají učit, chodí na kroužky, kam jim rodič doporučí, nosí, co se líbí mamince atd. Protože za to, že jsou hodné, dostanou pochvalu. A že mají vlastní názor, potřeby nebo přání? Pokud chtějí být hodné holčičky, musí je upozadit, jinak nedostanou pochvalu…
Hodné holčičky až do dospělosti
Je na to celé psychologické odvětví. Dám vám k tomu odkazy. Sama to trochu zjednodušuji – nechci tu vypadat jako grafoman (a že bychom jich na médiu našli). Kdo chce, mrkne, kdo ne, ten by dalších pár odstavců stejně přeskočil. Tak si to zjednodušme a zpříjemněme.
Samozřejmě to tak není vždycky, samozřejmě existují i osvícené rodiny (nebo také ty, které podobný přístup aplikují na všechny děti všeobecně, protože to jsou prostě děti). Ale na holčičkách se prostě tenhle systém výchovy projevuje víc.
Jen si vzpomeňte, jak často v práci sklopíte uši a vezmete úkol navíc nebo neplacený přesčas, protože vám prostě nepřijde správné se ozvat. Hlavně na sebe neupozorňovat. Hlavně nedopustit, aby si o vás okolí myslelo něco špatného. Hlavně být ta hodná holčička… a můžeme tak pokračovat i dál.
Konkrétně na syndrom zamrznutí, kdy velká část žen ve chvíli, kdy se jim děje něco špatného (například je někdo osahává v MHD), prostě zmrzne a čeká, až „to“ přejde. Neohradí se, protože je někde uvnitř hlodá ten červíček, který jim říká, že na sebe není slušné upozorňovat… Neděje se to všem, to ani náhodou. A čím větší je osvěta, tím více ženám se úspěšně daří se s takovou situací vyrovnat bez onoho zamrznutí a poslat osahávače do horoucích pekel.
Hlavně být ta hodná holčička
Já to na sobě pozoruju taky. A zrovna nedávno jsem si uvědomila, jak moc mě to ovlivňuje. A přitom to byla jen obyčejná cesta do Prahy. Pendolinem. S palubním portálem, přes který si můžete objednat snídani a oni vám ji donesou až na sedadlo. Mně se utrácet nechtělo, navíc se vždycky tahle služba funguje spolehlivě. Manžel měl chuť na párečky a navíc bez skrupulí přiznal, že když vstává ve tři ráno, tak se někam přes půl vlaku pro jídlo hasírovat nebude. Nedivím se.
Nu, tak jsme si objednali, zadali cílovou zastávku a těšili se na jídlo. A hádejte, co? Nic. Zatímco já se najedla, manžel byl stále nedůtklivější a protivnější. Ještě z nádraží po výstupu telefonoval na infolinku ČD nebo kam a stěžoval si, pak ještě psal špatnou recenzi a mezitím se poohlížel po nějaké snídani. A ta naštvanost mu vydržela víceméně až do odpoledního kafe. To na víkendové dovolené fakt nechcete.
No a já, místo toho, abych ho podpořila, jsem na něj vyštěkla, že si taky mohl vzít snídani z domu a neotravovat. A pak mi to večer nějak došlo. Vždyť on neotravoval. On chtěl jen službu, kterou České dráhy nabízí. Chtěl to, na co má jako zákazník právo.
Argument, který mu předložila paní na telefonu, „že si přece mohl zajít o dva vagony vedle“, neberu. Co kdyby měl třeba zlomený kotník jako minulý rok a jel sám? Anebo by prostě nechtěl odcházet od svých zavazadel (protože tahat kufry přes vagony taky není nic moc, zvlášť když v jídeláku najednou nemají volné místo a měli byste si jídlo ještě odnést zpátky). Je špatné být naštvaný ve chvíli, kdy nedostanete to, co je vám slíbeno?
Já bych prostě sklopila uši, vynadala si do pitomců, že jsem si tu snídani nevzala, a bylo by to. On se řádně naštval – a měl proč. Musím se nad tím syndromem hodné holčičky zamyslet. Ono se to v dnešní době prostě už moc nenosí. A když sklopíte uši, spíš vás přes ně někdo něčím přetáhne, než abyste dostali pochvalu.
Zdroje info: Autorský text a zkušenost
