Článek
Dnes si vezmu na paškál Mikuláše. Kdo nikdy nedostal ve školce nebo ve škole mikulášský balíček, ať se přihlásí. Já si na to také pamatuju. Byla to směsice radosti, očekávání a občas i přetahování, protože jsme se sestrou chodily každá do jiné školy a ta druhá samozřejmě vždycky dostala ten balíček lepší, že jo. A dneska je to podobné. Přijde mi to jako pěkná tradice, na kterou se děti těší a mnohdy jim to vydrží až do dospělosti (znám v okolí několik podniků, kde pořádají mikulášskou nadílku i pro dospělé a má to velký úspěch).
Cena, cena a zase cena
Jenže celý tenhle fenomén má i svou stinnou stránku – ceny všeho šly v posledních letech nahoru. A už dávno si při nadílce nevystačí s mandarinkou a kouskem uhlí ze sklepa. A kupovat ty levné rádoby čokolády plné ztuženého tuku a dalších šmakulád také nikdo nechce. To se nedá ani rozpustit na polevu, natož cokoli jiného.
Takže co s tím? Letos jsme to v naší školce hodně řešili. Nechceme být takoví ti ezo-bio, co místo čokolády dávají sušené ovoce a bonbon považují za sprosté slovo. Jenže co s tím, když koupit něco pořádného se v obchodech opravdu nedá? A pokud si myslíte, že školky mají nějakého utajeného dodavatele sladkostí, co jim to všechno prodá za pár korun, tak ne – opravdu nemají. A pak jsme na to přišli. Nějak to vyplynulo mezi debatou nad tím, jak někteří kupujeme máslo už v září a mrazíme ho až do prosince, kdy se využije na cukroví, a tím, že ti, kdo jezdí k příbuzenstvu třeba až po novém roce, hodně šetří, protože toho spoustu zvládnou v obchodech nakoupit v rámci povánočního výprodeje. Nu, a právě tady někde se zrodila myšlenka odloženého Mikuláše.
Mikuláš nedorazí, zranil se ve staveništi
Prostě přijde o týden později. Mezitím už ceny vánočních cukrovinek klesnou na přijatelnou úroveň a pro děti se bude moci pořídit lepší nadílka, než bychom si jinak mohli dovolit. Následovala docela vášnivá debata – padla slova jako narušení tradice, podřízení se diktátu a podobně, ale nakonec se to všechno urovnalo. Což mimochodem dodnes považuji za takový malý předvánoční zázrak.
Legenda byla jasná. Máme teď naše městečko docela slušně rozkopané, takže se dětem řekne, že náš Mikuláš si nešťastně šlápl do díry a proto ho nožka bolí, přijde až příští týden. Dá se z toho vytěžit i dost edukativních věcí. Zopakujeme si první pomoc, povíme si, jak se bezpečně pohybovat na silnici atd. Rodičům se to líbilo. Jedna maminka potom donesla do školky dokonce i kontakt na prodavačku z blízkého hypermarketu. Ta se nám ozve, jakmile se spustí slevy. A bylo to.
Prý ničíme tradice
Ale pak přišlo to ale. Do opozice se totiž postavil někdo, od koho jsme to nečekali. Prarodiče. Tedy hlavně babičky, protože ty chodí dítko vyzvedávat přece jen častěji než jejich dědečkové. Ptaly se nás, jestli to myslíme vážně. A jestli nám to není blbé. A že to by dřív nebylo a jak k tomu ty děti přijdou. Některé jsme obměkčily, jiné ne. Ale naštěstí naši hru nakonec nezkazila žádná.
Ale největší perličku jsem si nechala na konec. Asi třetí den za námi jedna z těch babiček přišla úplně nadšená. Lumi (to je zkratka pro Lumíra, kdybyste nevěděli) prý nemluví o ničem jiném, než jak měl jejich Mikuláš zavázanou nožku a přišel kvůli tomu pozdě. Tohle si prý bude pamatovat do konce života. Jsme prý v tom, co děláme, fakt dobré. A to potěší, co říkáte?
