Článek
Zaujalo nás to také, jak by ne. Při bližším pohledu jsme však zjistili, že nejde o žádnou volnočasovou stavbičku určenou pro pobavení dětí, ale o hrobeček malého Heřmánka Masopusta – miminka, které se na tomto světě ohřálo jen pár týdnů.
Tohle jsme v lese opravdu nečekali
Malý, pečlivě udržovaný hrob stojí mezi stromy, obklopen tichem, mechem a vůní lesa. Není to smutné místo – takový dojem jsme z něj opravdu neměli. Spíš klidné, smířené a plné tiché lásky, která tu zůstala zkamenělá jako vzpomínka. Nikde žádná plastová svíčka a levné cetky – to zaujalo mě. Místo nich olejová lampička a pár decentních dekorací. Nebylo tu prostě nic, co byste nedali svému miminku. A jaký příběh se za tímhle místem ukrývá?
Začátek byl ještě plný naděje
Heřmánkův příběh začal radostně, jako většina příběhů dětí, které jsou dlouho očekávány. Jeho maminka si tehdy připravovala všechno opravdu do detailu a snila o porodu doma. Chtěla, aby vše proběhlo v klidu, obklopená náručí rodiny a porozuměním. Nakonec to ale osud zařídil jinak a malý Heřmánek se narodil v porodnici. Vybral si prostě sám.
Krátký čas, ale plný života
Po návratu domů začalo krásné, ale i náročné období seznamování. Rodiče byli poprvé v roli mámy a táty – nejistí, unavení, ale šťastní. Maminka se snažila zotavit po náročném porodu a oba uvažovali, jestli je všechno tak, jak má být. Z porodnice je totiž dlouho nechtěli pustit – Heřmánek měl novorozeneckou žloutenku. Ale když se naměřené hodnoty konečně ukázaly jako hraniční, podepsali několik reversů a konečně odešli domů.
Doufali, že tady se vše zlepší. Heřmánek trávil dny v šátku tak jako miminka v dřívějších dobách, s mámou chodil po parcích a na výlety, navštěvoval prarodiče i přátele. Na chalupě v srdci Českého Švýcarska dokonce rodiče zasadili pět ovocných stromů – to měl být budoucí Heřmánkův sad. Všechno působilo tak obyčejně a přitom tak dokonale.
Jenže radost netrvala dlouho. Koncem listopadu, v době, kdy první sníh přikrýval krajinu, se rodina vydala na procházku ke známé hoře Růžák. To bylo Heřmánkovi právě devět týdnů. A právě tehdy, někdy během procházky, se to stalo. Odešel, aniž by si toho někdo všiml. Náhle, bez varování.
Hrobeček, který vypráví o lásce
Rodiče se s Heřmánkem rozloučili tam, kde to měli nejraději – na chalupě, obklopeni přáteli a rodinou. maminka to později popsala takto"
„Soused vyrobí rakvičku. Je vystlána Heřmánkovou peřinkou. Malovaná. Je na ní heřmánek. Malý hřbitov u lesa. Čistíme márnici. Pan farář ji vysvěcuje. Přátelé hloubí jámu. Naposledy peru Heřmánkovi oblečení, do kterého jej jeho kmotr a manželův svědek ustrojí. Po tři dny a dvě noci strážíme Heřmánkovo tělíčko. Jsme obklopeni láskou a soucitem našich přátel a rodin. Je neděle. Je čas. Držíme se s Vítkem za ruce. Scházíme k řece a stoupáme vzhůru. Jdeme pohřbít našeho syna. Kolem nás se rozprostírá bělostná krajina. Ta bílá je milosrdná. Zpoza stromů zasvítí slunce.“
Tichá památka mezi stromy, smutek tu ale nehledejte
Dnes Heřmánkův hrobeček stojí uprostřed lesa jako němá připomínka toho, že i na maličkých životech záleží. Každý, kdo jde kolem, se na chvíli zastaví. Většinou jsou to místní – o tomhle místě se totiž nikde oficiálně nepíše a správa NP se snaží držet jeho polohu v tajnosti. A je to tak dobře.
Přesto však malý Heřmánek není zapomenutý. Někdo mu zapálí svíčku, jiný položí na jeho hrobeček kamínek. A i když to místo v sobě nese smutek, dýchá z něj spíš láska než ztráta. Dokážu vám to. Když jsem totiž děti napomínala, aby byly tiše, že jsme na hřbitově, odvětila mi tehdy malá dcera nevinně: „Ale jak jinak by ten chlapeček věděl, že tu jsme? Určitě je rád, že za ním přišly jiné děti.“
Hledala jsem si pak o tomhle příběhu víc a našla ho celý (pokud vás to zajímá také, podívejte se do odkazů). Ne všichni ale berou příběh takový, jaký je.
Na Facebooku najdete i mnoho komentářů, které obviňují rodiče z nezodpovědnosti. Vadí jim hlavně ty podepsané reversy. Vybírám jeden z FB na ukázku:
„Tak po přečtení článku je mi moc líto toho chlapečka, který přišel o život zřejmě kvůli rodičům, kteří evidentně zanedbali, co se dalo. Možná kdyby nepodepsali několikrát revers a nechali syna pořádně vyšetřit, netahala ho matka po všech čertech ještě v šestinedělí, nedělala nějaké přivítání v pátém týdnu… ale zůstala s ním po narození v nemocnici, aby se zjistilo, co mu vlastně je, byli hezky v klidu, užívali šestinedělí sami ve třech, aby mělo miminko klid a čas si zvyknout na svět… tak mohlo být vše jinak. Škoda, že si dítě nemůže vybrat, komu se narodí, a ještě ho pohřbí někde v lese? Někde na opuštěném místě, kde akorát tak upadne v zapomnění – tohle nikdy nepochopím. Nenormální biomatky.“
A takových tam najdete více. Podle mě jsou to lidé, kteří by samotným rodičům do očí nikdy nic takového neřekli. A proč to sem vlastně píšu já? Původně jsme na místě ani nedělali žádné fotografie, přišlo mi to prostě divné.
Ale když jsem to popisovala přátelům, změnila jsem názor. „Tohle by měla vědět Majka,“ ozvala se kamarádka. „Ta pořád nemůže překousnout, že je její malý pohřbený tady u nás. Na normálním hřbitově. Kdyby věděla o takovém místě, určitě by to udělala jinak. A podle mě by teď byla spokojenější.“
A právě proto o tom píšu – protože by to možná někomu mohlo pomoci podívat se na věci trochu jinak. Ztráta dítěte je vždycky strašná. Ale pokud existuje něco, co by rodičům mohlo pomoci, měli by o tom vědět. Lesních hřbitovů je po republice víc a opravdu fungují dodnes, i když to občas někoho může překvapit.
Zdroj: Autorský text
