Článek
Tak i já jsem doufala, že budu nějakou takovou mít. Nějakou, kde nenakoupím jen pro ostatní členy rodiny, ale i pro sebe – tedy takovou, která bude mít i dobré žitné pečivo. A taky to už už vypadalo, že jsem ji objevila. Je sice tři zastávky autobusem, ale co. Bývají i horší dálky.
Spousta pečiva, radost s podívání
Našla jsem ji úplně náhodou. Vracela jsem se od lékaře a další autobus mi jel až za 20 minut. Docela foukalo, takže bylo jednodušší se zahřát pohybem a na další zastávku prostě dojít, než mrznout v přístřešku, který podle moderních norem nechránil čekající prakticky vůbec (kdo a proč tohle vymýšlí netuším, ale mám podezření, že autobusem nikdy, ale opravdu nikdy nejel).
Vzala jsem to jednou postranní uličkou – a byla tam. Vlastně abych pravdu řekla, já ji první ucítila a teprve potom uviděla. Ono čerstvé pečivo se prostě pozná. „Za takovou vůní šel bych světa kraj,“notoval si vždycky můj děda, který míval pekárnu hned naproti domu a první upečený chléb ho dokázal svou vůní spolehlivě vytáhnout z postele.
A tak jsem za svým „světa krajem“ šla i já. A uvnitř se na mě všechno doslova smálo – rohlíčky, croissanty, houstičky, a taky spousta chlebů. Nechyběl ani kváskový, žitný a dýňový. Krucinál, já jsem asi v sedmém nebi!
Nejraději bych to tam skoupila všechno, ale střízlivě jsem si uvědomila, že to prostě nemáme šanci sníst a pečivo z mrazáku už jaksi nebude ono. Navíc mě trochu limitovala hotovost, kterou jsem měla, protože na dveřích bylo jasně napsáno, že karty neberou.
Za čerstvě upečený je příplatek
„Ten, ten, třikoláče a tenhle croissant,“ poručila jsem si, když jsem byla na řadě, přičemž ta ukazovací zájmena neomylně mířila na kváskový a žitný chléb. A s těmi také paní prodavačka začala. „Hmm, tenhle je čerstvě upečený, ještě teplý – a tenhle taky,“ pomačkala trochu oba, jak je zkušeně skládala do tašky. Srdce se mi zatetelilo radostí v představě toho, jak si budu tu báječnou vůni užívat ještě cestou domů. Sice jsem měla trochu strach o řidiče a spolucestující, kteří dávku takového blaha nemuseli unést (není nic horšího, než slintat nad tím, co nemůžete mít), ale rozhodla jsem se to hrdinně překonat. Koneckonců, bude to MOJE pečivo.
„Tak to máme 7 korun navíc,“ zchladila rázem moje nadšení paní za pultem. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem jen přikývla. Ještě jsem se usmála, jako že je všechno v pohodě. Zaplatila jsem (dalo mi to tak tak) a až venku jsem si letmým propočtem spočítala, že 7 korun mi bylo naúčtováno ke každému chlebu, tedy dohromady 14. Drobné pečivo buď čerstvě upečené nebylo, anebo se na něj tenhle příplatek nevztahoval.
Popravdě nevím, jestli to tam měli někde uvedeno, neměla jsem odvahu se vrátit a hledat nějakou dodatečnou tabulku s cenou. A vůbec – nesu domů tašku čerstvého, voňavého pečiva – co sejde na 14 korunách?
Jenže moje nadšení opadlo vzápětí. Než dojedu domů, budou oba chleby vlažné. A než dorazí zbytek rodiny, nebude mezi tímhle „příplatkovým“ pečivem a tím běžně zakoupeným žádný rozdíl. Nakonec jsem ze všeho vlastně spíš zklamaná. A do té pekárny se mi prostě znovu už nechce. Chléb byl sice úplně parádní, ale… nevím, prostě nemám ráda, když mě někdo bere na hůl (a ta absence terminálu mě taky štve – ne že ne). Asi se tedy zase budu muset vrátit k nedělnímu žitnému chlebíčku z naší domácí pekárny a druhou polovinu týdne se dojídat mraženým pečivem. A to bych tak ráda podpořila další malý krámek ve svém okolí, ale prostě to neudělám!
Autorský text
