Zákazník mi po zaplacení nechal pětikorunu. Ten za ním si to ale nenechal líbit

Dneska už se to moc nevidí – alespoň co vím od kamarádek. Mám na mysli „dýška“ za pokladnou. Lidi si tak nějak nechávají vracet všechno do koruny. Anebo platí kartou. Když občas zbyde na pultíku koruna, bývá to spíš proto, že se dotyčnému nechtělo vytahovat peněženku.

Před deseti lety ale byla situace jiná. U směny tak nebyl problém vydělat si i na kafe. I když hodně záleželo – a nejspíš dodnes záleží – na tom, kde jste pracovali. Někde vám totiž peníze navíc, co po konci směny zůstaly v kase, nechali, a o nesedící částku se zajímali jen v případě, že jste museli něco doplácet. A jinde byly jakékoliv peníze navíc majetkem obchodu. Takže kdo nebyl rychlý a neschoval si zbylé korunky stranou a pak do kapsy, neměl šanci (a i za to leckde hrozil postih).

Já patřila pod obchod, kde se tohle neřešilo. Když chybělo, doplácely jsme (schválně dávám tvrdé „y“, protože muž tam v době mého působení za pokladnou nepracoval žádný) a když nadbylo, bylo to naše. Sice to nebývalo nějak často ani moc, ale i těch pár drobných potěšilo. Tuhle jsem dostala od pána celou pětikorunu! No chápete? Fakt mi to zvedlo náladu, navíc jsme si hezky popovídali. Ale to jsem ještě nevěděla, co z toho bude.

Když jsem totiž odmarkovala nákup zákazníkovi za ním, nastal klasický problém. Přehraboval se v drobných a pak prohlásil, že mu 5 korun chybí. A jestli to prý nedoplatím. Na to jsem nereagovala a ptala se, jestli si půjde vybrat, nebo jestli mám tedy z nákupu něco odečíst. No a začalo peklo.

Začal tam po mně křičet, že viděl, že mám v pokladně 5 korun navíc a že je mám použít na jeho nákup. Že on žádné nenažrané obchody podporovat nebude. Ale já trvala na svém. Z principu. Začal ječet ještě víc, což zaregistrovala i ochranka. Vysvětlila jsem jim, že pán nemá na zaplacení, a zavolali jsme vedoucí (i když pán z ochranky tam naštěstí zůstal).

Než vedoucí přišla, nabídl se dokonce jiný pán z fronty, že tu pětikačku doplatí, ale tomu křiklounovi prý šlo „o princip“, tak ho poslal tam, kam slunce nesvítí. Naše vedoucí byla naštěstí skvělá. Nějaké „dýško“ ji vůbec nezajímalo. Několikrát se pána zeptala na totéž, co já – zajde si vybrat, nebo chce něco odečíst? Neměl se ani k jednomu. Jen víc rudnul a nahazoval stále nepublikovatelnější výrazy (tedy ne že by ty předtím publikovat šly).

Nakonec pohrozil stížností na vedení, celý nákup na pokladně nechal a odešel. Mně bylo ze všeho nejvíc do breku. Za pokladnou fronta čekajících lidí a ještě musela pro košík, sebrat nákup (a později ho určitě uklidit), a pak jsem je teprve mohla odbavit.

A někteří byli vážně netrpěliví a protivní, i když já za to nemohla. Nebo jsem měla ustoupit? Upřímně, to ani náhodou. Když budeme hulvátům ustupovat, nezlepší se to. A stejný názor měla i vedoucí. Stížnost nikdy žádná nepřišla, tedy alespoň pokud vím. A od té doby se mi taky nic podobného nestalo a pána jsem už taky neviděla. Nevím, co si tím chtěl tenkrát dokázat. Holt občas narazíte na nepříliš chytrého člověka – ale nesmíte si tím nechat zkazit den. Protože když se chytrý hádá s blbcem, tak se už za chvíli hádají blbci dva, jak říkal Werich. A měl svatou pravdu.