Článek
Bylo jich 5 a 8 – nebo tak nějak, kolik dam a pánů se před několika lety na tuhle služebku odebralo, to už si přesně nepamatuju. Ale byla mezi nimi i jedna čerstvě nastoupivší projektantka. Ale dlouho se u nás neohřála, po oné služební cestě (na které, jak se proslýchalo, bylo vážně veselo) u nás nevydržela ani dva měsíce. Pak dala prostě výpověď.
Pozvánka k soudu přišla za 5 let
No a pak jsme o ní docela dlouho neslyšeli. Tedy až do doby, než čtyřem našim pracovníkům přišlo předvolání k soudu. Důvod? Určení otcovství. Žádost podávala samozřejmě ona slečna – nyní už se svou čtyřletou dcerkou.
V zásadě šlo o to, že se to prý na hotelu nějak zvrhlo a výsledkem byla právě Kamilka – čili dcerka téhle slečny, pokud vám to tedy nedošlo. Slečna si ale tenkrát nepamatovala jaksi úplně všechno, takže si tohle sladké tajemství nechala pro sebe. Pak se ale nějak (a nikdo nevíme jak) dostala k účtence z hotelového baru, kde byla všechna jména. A bylo.
Projektantka je zpátky a máme i maskota
Doslova. Soud se povedl – Kamilka má tatínka, a to docela fajnového. Kolega je naštěstí svobodný a bez závazků, takže to nevyvolalo žádné velké rodinné drama. Jen pár firemních legrácek, jak jinak. Na Kamilku platí (byť s její mámou žít nechce). Nu a nějak se to sešlo, že slečna projektantka u nás pracuje zas.
A Kamilku mívá s sebou každou chvíli, protože školky neberou prťata ani s nejmenší rýmou. Je to takový náš malý firemní maskot. Holt dobrý kolektiv je dobrý kolektiv – a na ten si v práci rozhodně stěžovat nemůžeme. I když k tomu, co se asi tenkrát na hotelu dělo, se tak nějak už preventivně nevracíme. Některé kostlivce je prostě lepší nechat ve skříni – kdo ví, co by s sebou ještě mohli vytáhnout.
