Článek
Moje máma byla vždycky šetřivá. Ne v tom smyslu, že by byla lakomá, spíš takový ten starý typ člověka, který nerad vyhazuje peníze za zbytečnosti. Když ještě pracovala, dávalo to smysl. Věděla, kolik stojí práce, kolik úsilí je za každou korunou, a měla v hlavě nastavené, že se nemá utrácet za „blbosti“.
Jenže s přibývajícími roky se to začalo zhoršovat.
Od té doby, co je v důchodu, má pocit, že si musí hlídat každou korunu. Přitom objektivně nestrádá. Důchod má slušný, dům splacený, žádné velké výdaje. Ale v hlavě má nastaveno, že cokoli navíc je zbytečný luxus. A čím je starší, tím víc se to posouvá do extrému.
Když něco dostane, skoro to nepoužívá. Ne proto, že by se jí to nelíbilo, ale proto, že by se to mohlo opotřebit. Utěrky má schované ve skříni „na lepší příležitost“. Nové povlečení leží zabalené, aby se nezničilo. Oblečení nosí pořád dokola to samé, zatímco nové věci visí ve skříni s cedulkami.
Vždycky říká: „To je škoda brát, to se zničí.“
Jenže přesně od toho ty věci jsou.
Nejdřív jsme to brali s nadhledem. Smáli jsme se tomu, že má doma „muzeum“ nepoužitých věcí. Jenže postupem času mi to začalo být spíš smutné než vtipné. Měla pocit, že si nic nemůže dovolit, ani když to dostane darem.
Vrchol přišel minulé Vánoce.
S bráchou jsme se domluvili, že jí koupíme kuchyňského robota. Ráda peče, vaří, pořád něco dělá v kuchyni. Nešlo o žádný přehnaně drahý model, ale slušný, kvalitní spotřebič, který by jí opravdu ulehčil práci. Byli jsme rádi, že jsme jí konečně koupili něco „pořádného“.
Udělali jsme ale jednu chybu. K robotu jsme přiložili i účtenku. Čistě pro jistotu, kdyby se něco pokazilo a bylo potřeba ho reklamovat. Vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo dopadnout jinak.
O pár dní později nám máma oznámila, že robota vrátila a nechala si vyplatit peníze.
Prý ho nepotřebuje. Prý by se jen válel na lince. Prý je to zbytečný luxus. A že ty peníze se jí budou hodit víc. Říkala to klidně, jako by vracela svetr, který jí neseděl.
Mě to ale strašně zasáhlo.
Nešlo o ty peníze. Nešlo ani o ten robot. Šlo o pocit, že náš dárek odmítla. Že se ho bez mrknutí oka vzdala. Že místo radosti z dárku viděla jen částku na účtence. A že to pro ni bylo důležitější než to, že jsme jí něco dali s láskou.
Měla jsem pocit, jako by nám tím řekla, že naše snaha vlastně nemá cenu.
Od té doby se stresuju pokaždé, když se blíží Vánoce nebo narozeniny. Přemýšlím, co jí koupit. Jestli má smysl něco kupovat. Jestli to zase neskončí tak, že dárek nepoužije, schová, nebo ho rovnou půjde vrátit.
Bojím se, aby se někdo neurazil. Aby to nebylo trapné. Abych neměla pocit, že vyhazujeme peníze za něco, co se jí nakonec ani nedotkne.
Zároveň mi je ale líto jí koupit jen něco symbolického. Protože mám pocit, že si zaslouží víc. Že by si po celém životě, kdy se starala o ostatní, měla konečně dovolit něco pro sebe. Bez výčitek. Bez strachu, že se to zničí.
Jenže ona to tak prostě nemá.
Čím je starší, tím víc se uzavírá do toho svého světa šetření, odříkání a „to si schovám“. A já mám pocit, že s každým takovým vráceným dárkem se vzdává nejen věcí, ale i radosti.
A teď už řeším ne to, co jí koupím.
Ale jestli má vůbec smysl jí ještě něco dávat.
Protože nejhorší na tom není, že nechce utrácet.
Nejhorší je, že si nedovolí ani přijímat.
