Článek
Když si můj syn přivedl domů budoucí ženu poprvé, měla jsem z ní opravdu dobrý pocit. Nepůsobila přehnaně mile ani strojeně, spíš přirozeně a klidně. Bylo vidět, že si se synem rozumějí, mají podobný humor a že vedle sebe umějí být uvolnění. To jsem tehdy brala jako dobré znamení. Člověk si samozřejmě uvědomuje, že jednou přijde chvíle, kdy už nebude v životě svého dítěte ten hlavní, ale doufala jsem, že alespoň vztahy v rodině zůstanou normální.
A dlouho opravdu normální byly. Nikdy z nás nebyly nejlepší kamarádky, ale ani protivnice. Občas jsme se neshodly v maličkostech, třeba jak často jezdit na návštěvy, co koupit k narozeninám nebo jestli je nutné plánovat všechno týdny dopředu. Jenže to jsou věci, které se dějí v každé rodině a nepřikládala jsem tomu velký význam. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě odstrkovala nebo že bych jí byla vyloženě nepříjemná.
Výraznější změna přišla až s narozením dětí. Když se narodil vnuk, myslela jsem si, že každá novopečená matka je nejistá a hledá vlastní způsob, jak všechno zvládnout. Mnoho věcí jsem tehdy nekomentovala, i když jsem viděla, že některé situace řeší úplně jinak, než bych čekala. Říkala jsem si, že doba je jiná a že není nutné všechno porovnávat s tím, jak jsme vychovávali děti my. Jenže když se narodila ještě vnučka, začalo být jasné, že nejde o přechodnou fázi, ale o pevně zvolený styl.
Snacha tomu říká respektující výchova. Já tomu alespoň v duchu často říkám bezbřehá volnost. Děti si u nich doma mohou v podstatě všechno vyjednat, nebo spíš vykřičet. Když něco nechtějí, prostě to neudělají. Když něco chtějí, opakují to tak dlouho, dokud se jim neustoupí. Když se jim něco zakáže, často to stejně udělají a pak se kolem toho vede dlouhá debata o emocích, pocitech a vysvětlování. Jenže mně připadá, že výsledek je pokaždé stejný – děti si z celé situace odnesou hlavně to, že hranice nejsou pevné.
Naposledy u nás vnuk rozházel po obýváku kostky, začal kopat do křesla a když jsem mu řekla, ať toho nechá, podíval se na mě úplně klidně a pokračoval dál. Když jsem hlas trochu zvýšila, okamžitě se rozplakal. Snacha hned přišla, objala ho a řekla mi, že reaguje na tlak a že potřebuje pochopit, proč se to nedělá, ne být okřikován. Jenže já měla v tu chvíli chuť říct, že on velmi dobře ví, proč se to nedělá, jen zjistil, že když začne plakat, situace se otočí v jeho prospěch.
Vnučka je v tomhle snad ještě tvrdohlavější. Když něco nedostane, lehne si na zem a začne křičet tak dlouho, až se celé okolí soustředí jen na ni. Místo jednoduchého ne pak následuje vysvětlování, proč to teď nejde, proč musí chvíli počkat a jaké jsou důvody. Jenže dítě v takové chvíli neposlouchá obsah, vnímá jen to, že se kolem jeho protestu rozběhla pozornost. A příště to udělá znovu.
Možná jsem stará škola, ale mám pocit, že děti dnes dostávají příliš prostoru tam, kde by potřebovaly hranice. Nejde mi o tvrdost. Nikdy jsem své děti nevychovávala křikem nebo strachem. Ale věděly, že když něco platí, tak to platí. Že dospělý někdy rozhodne a dítě to musí přijmout, i když se mu to nelíbí. Tady mám často pocit, že dospělý ustupuje první.
Nejhorší je, že kdykoli se ozvu, snacha děti okamžitě obhajuje, jako by každá poznámka byla útok na její mateřství. Přitom já nechci nikoho shazovat ani jí radit za každou cenu. Jen vidím, jak se děti postupně učí, že každá nepříjemnost se dá obejít hlasem, vzdorem nebo slzami. A bojím se, že jednou tvrdě narazí. Ve škole nebude nikdo řešit, jestli zrovna potřebují prostor na emoce, když odmítnou poslechnout učitelku. V životě už vůbec ne.
Zkoušela jsem o tom mluvit se synem. Jednou večer, když děti běhaly po zahradě a my stáli u grilu, jsem mu opatrně řekla, že mi některé věci připadají příliš volné. Jen pokrčil rameny. Řekl, že tomu nechává volný průběh, protože manželka o tom hodně čte, zajímá se o to a on je většinu dne stejně v práci. Prý hlavní je, že děti jsou zdravé a doma je klid.
Jenže já ten klid moc nevidím. Vidím hlavně syna, který přijede večer unavený, děti kolem něj skáčou, každé něco chce a on už nemá sílu řešit, co je správně a co ne. A někdy si říkám, jestli právě proto je jednodušší nechat všechno být. Jenže děti rostou rychle a s každým dalším rokem mám silnější pocit, že co se teď nepostaví, bude se později napravovat mnohem hůř. A že až jednou přijde první skutečný střet s okolním světem, nebude to pro ně vůbec snadné.
