Článek
Na letošní jaro jsme se těšili víc než obvykle. Už někdy v zimě jsme si řekli, že tentokrát opravdu na pár dní odjedeme a nebudeme nic řešit. Poslední rok byl pro nás oba dost náročný, práce se kupila, doma pořád něco, do toho běžné starosti, které člověk ani nevnímá jednotlivě, ale ve výsledku má pocit, že si nikdy úplně neodpočine. Proto nám přišlo jako ideální řešení odletět v dubnu do Egypta. V té době už je tam příjemně teplo, ale ceny ještě nejsou tak vysoké jako v hlavní sezoně. Přesně to jsme hledali.
Vybrali jsme si hotel přímo u pláže, all inclusive, nic luxusně přehnaného, ale přesně takový typ místa, kde člověk ráno vstane, vezme si kávu, sedne si ven a nemusí přemýšlet vůbec nad ničím. Už při rezervaci jsme si říkali, že tentokrát chceme hlavně klid. Žádné výlety, žádné plánování, jen pár dní vypnout.
Měla jsem ten hotel několikrát otevřený v telefonu, prohlížela si fotografie bazénu, pokojů i pláže a těšila se na ten pocit, že konečně na chvíli zmizíme z běžného provozu. Dokonce jsme už doma řešili, co si vezmeme s sebou, a já začala přemýšlet, které letní věci po zimě ještě vůbec sedí.
Jenže pak se začaly objevovat zprávy o napětí kolem Íránu. Nejdřív jsem tomu nevěnovala velkou pozornost, podobné informace se objevují často a člověk už se v tom někdy ani neorientuje. Jenže tentokrát se to začalo rozebírat všude. V televizi, na internetu, ve zprávách několikrát denně. Ukazovali záběry lidí, kteří se vraceli z různých arabských zemí, mluvilo se o zrušených letech, o komplikovaných návratech přes jiné státy, o hodinách čekání na letištích a dlouhých přesunech autobusy.
Nejvíc mě zneklidnilo, když jsem viděla rodiny, které popisovaly, že místo běžného letu domů strávily skoro celý den přesuny přes několik destinací a vůbec nevěděly, kdy se dostanou zpátky. Člověk si při sledování podobných reportáží okamžitě začne představovat sám sebe v podobné situaci.
Egypt je samozřejmě jinde a nikdo netvrdil, že se tam něco děje. Přesto v nás ten pocit nejistoty zůstal. Čím víc jsme o tom mluvili doma, tím méně jsme měli chuť odletět s tím, že budeme někde čekat, co se stane.
Nakonec jsme se rozhodli zajít na pobočku cestovní kanceláře, kde jsme zájezd kupovali. Slečna, která nás obsluhovala už při rezervaci, byla příjemná a tehdy všechno působilo jednoduše. Mysleli jsme, že když vysvětlíme obavy, třeba nám nabídnou změnu termínu nebo jinou destinaci, případně vrácení peněz.
Řekli jsme jí, že sledujeme situaci a že máme strach, co se může stát, pokud by se situace dále zkomplikovala. Připomněli jsme i to, že jsme četli o lidech, kterým se mění zájezdy do Emirátů nebo jim cestovní kanceláře vracejí peníze.
Jenže její odpověď byla úplně jasná. Řekla nám, že Egypt funguje normálně, že tam je klid, lety probíhají bez omezení a že v tuto chvíli není žádný důvod k vracení peněz. Prý se není čeho bát a pokud by se situace opravdu změnila, řešilo by se to až potom.
Jenže právě to nám přišlo zvláštní. Čekat až na chvíli, kdy se něco skutečně stane, nám připadalo jako risk. Nikdo přece nechce odletět někam s tím, že bude doufat, že se nic nezkomplikuje.
Ptali jsme se tedy aspoň na pojištění storna, protože jsme si říkali, že od toho snad podobná pojistka je. Jenže ani tam jsme nepochodili. Slečna nám vysvětlila, že pojištění se na takovou situaci nevztahuje, protože nejde o konkrétní překážku na naší straně ani o oficiální zákaz cestování.
Odcházeli jsme z pobočky s pocitem, že vlastně nemáme žádnou možnost, jak se rozumně rozhodnout. Buď odletět s obavou, nebo peníze ztratit.
Nejhorší bylo, že se blížil termín doplacení celé dovolené. Doma jsme to probírali několik večerů a pokaždé skončili u stejného závěru. Představa, že někde zůstaneme uvěznění, i kdyby jen na pár dní, nám prostě kazila celou představu dovolené.
Nakonec jsme zájezd sami stornovali.
Udělali jsme to s pocitem, že jednáme rozumně, ale hned potom přišla spíš zlost než úleva. Najednou jsme byli bez dovolené, bez části peněz a hlavně s pocitem, že jsme vlastně doplatili na situaci, kterou sami nijak neovlivníme.
Když teď vidím reklamy na zájezdy a fotografie moře, mám místo těšení spíš vztek. Nejen kvůli penězům, ale i kvůli tomu, že člověk dlouho něco plánuje, představuje si pár dní klidu, a nakonec mu z toho zůstane jen pocit, že se bál možná zbytečně, ale zároveň si netroufl riskovat. A to je asi to nejhorší — že ani teď nevím, jestli jsme udělali správně
