Článek
Jmenuji se Jarmila a nedávno jsem odešla do důchodu. Představovala jsem si, že konečně budu mít čas jen sama pro sebe – číst knížky, chodit na procházky, cestovat, možná se vídat s přáteli. Ale realita je trochu jiná. Můj život se teď točí hlavně kolem mých vnoučat. Ačkoli je miluji nadevše, poslední týdny cítím, že se stávám spíš neplacenou chůvou než babičkou.
Nedávno jsme se dočkali druhého vnoučete. Radost byla obrovská a já si užívala každou chvíli, kdy jsem mohla děti držet v náručí nebo se s nimi procházet po zahradě. Ale snacha mě brzy „odchytla“ s žádostí: „Mohla bys zítra vzít Klárku a Honzíka? Musím za pochůzkami.“ V telefonu zněla její prosba mile, ale já cítila, jak se mi v hrudi začíná hromadit tíha.
Samozřejmě, že děti pohlídám. Ráda je vidím, ráda s nimi trávím čas. Ale… někdy mám pocit, že se to stupňuje až příliš. Pořád se někdo na něco spoléhá, a já si přitom představuji, jaké by to bylo, kdybych konečně měla den jen pro sebe. Jen jeden den.
Můj syn je hodně pracovně vytížený. Jezdí často na pracovní cesty a přiznám se, že jeho absence se v našem životě hodně projevuje. Sice vydělává pěkně, ale času na rodinu má málo. A já? Já sedím doma, čekám na další telefonát, další žádost, a snažím se být nenápadně k dispozici.
Přiznám se, že jsem se zatím neodvážila situaci otevřeně řešit. Snažila jsem se být vstřícná, milá, pomáhat, jak jen to jde. Snacha mě ale většinou jen odbije. „Vím, že tě to nezatíží, vždyť tě to baví,“ řekla naposledy, když jsem se trochu zdráhala vzít děti na hlídání. A já… já jsem jen přikývla a cítila, jak mi trochu stéká po zádech studený pot.
Někdy si připadám jako součást každodenního provozu. Ráno přebalit, nachystat snídani, pak oběd, odpoledne hraní, večer uklidit – a mezi tím pár hodin, kdy se mi konečně podaří sednout si s knížkou, jen abych byla přerušena telefonátem: „Mami, mohla bys je vzít?“
Přemýšlím, jestli jsem slabá, že si nedokážu stanovit hranice. Ale na druhou stranu – jak odmítnout, když vidím ty malé oči, jak se na mě smějí? Jak říct „ne“, když jsou na mě závislé a já je miluji víc než cokoli jiného?
Někdy si říkám, že bych možná měla najít odvahu a otevřeně si promluvit se synem. Ale když se podívám na jeho vyčerpanou tvář po návratu z další cesty, nejde mi to přes srdce. Nechci být pro něj problém. A snacha… s ní se cítím ještě nejistější. Jak ji přesvědčit, že potřebuji taky svůj čas, aniž bych zranila její city nebo vyvolala konflikt?
A tak to teď prostě chodí. Dny se míchají, já pohlížím na své vnoučata s láskou, ale zároveň s pocitem, že někde mezi smíchem a hrami ztrácím kousek sebe sama. Ráda bych našla rovnováhu, ale zatím nevím, kde začít.
Někdy v noci, když už děti spí a dům je tichý, sedím u okna a přemýšlím. Možná přijde čas, kdy budu muset stanovit hranice. Možná přijde den, kdy budu muset říct „ne“ – a doufám, že láska, kterou k nim cítím, to nezlomí. Zatím však čekám a doufám, že se mi podaří najít způsob, jak si užívat své vnoučata a zároveň zůstat sama sebou.
