Článek
Rekonstrukce našeho bytu by se bez váhání dostala mezi tři nejhorší životní zkušenosti, které už nechci nikdy opakovat. Ne proto, že bych byl přecitlivělý, ale protože jsem dosud nezažil kombinaci takové neschopnosti, neochoty a naprosté neúcty k cizímu majetku.
Moje žena měla krásnou představu: nová koupelna, funkční kuchyň, čisté linie, jednoduchost. Já jsem byl upřímně taky rád, byt to potřeboval. Když jsme od známého dostali doporučení na údajně „spolehlivou partu“, nebyl důvod nevěřit. Už od začátku jsem ale cítil, že bude zle.
Přišli pozdě. Nevadí, stane se. Ale při vstupu do bytu neměli žádný plán, žádný seznam, jen neurčité „to nějak uděláme“. Když jsem se zeptal, jestli si zapisovali věci z první schůzky, dívali se na mě, jako bych se ptal na přistávací kód raketoplánu. Už první den mi bylo jasné, že jejich představa o řemesle se zastavila někde v devadesátkách.
Další den se pustili do bourání. Sousedi zuřili, protože jim padala omítka, prach byl úplně všude a odpad místo odvozu nacpali do společného sklepa, jako by to bylo normální. Když jsem se ozval, reakce byla jen pokrčení ramen a věta: „My mysleli, že to nevadí.“
Do toho mizeli. Hlavní pracovník byl pryč pořád. Jeden den „pro materiál“, druhý „zařídit věci“. Hodiny, kdy se v bytě nic nedělo, jsem strávil jen tím, že jsem poslouchal kapání vody z odmontované trubky, která se opírala o krabici s dlažbou. Když jsem na to upozornil, jen se divili, proč to řeším.
Obklady začali lepit od oka. Fakt od oka. Když jsem přišel domů, tři řady byly každá o pár milimetrů jinak, a to stačí, aby tě to štvalo do konce života. Řekl jsem jim to. Odpověď? „To se zalepí silikonem.“ A tvářili se u toho, jako by vyřešili problém století.
Koupelna se rozkopala, ale nic se nedokončilo. Trubky špatně, elektro špatně, vývody mimo, odpad nezajištěný. A ještě měli tu odvahu chtít další zálohu, protože „se to trochu protáhlo“. To byl moment, kdy jsem doopravdy pochopil, že z téhle party už nic rozumného nevypadne.
Odmítl jsem platbu. Klidně, ale pevně. A v tu chvíli změnili tón oni. Začali být podráždění, naznačovali, že „když jim nevěřím, ať si to dělám sám“. Nakonec odešli. Ne se ctí. Ale se spoustou nedodělků, chyb a jedním rozkopaným bytem, ve kterém jsem měl chuť spát v helmě.
Když jsem pak během dvou dní sehnal jinou firmu, ta jen prošla byt, pokývala hlavou, změřila pár věcí a pak vyslovila ortel: „Tohle budeme muset předělat skoro celé.“ A dodali, že nejsem první ani poslední, kdo si s nějakou partou naběhl.
Opravdu uklidňující.
Dnes už je koupelna konečně hotová, rovná, čistá, hezká. Jsem za ni vděčný, ale tahle zkušenost mi vzala iluze o „doporučených kontaktech“. Už nikdy nevezmu nikoho bez referencí, detailního rozpisu práce a jasné smlouvy. A hlavně: už nikdy nepřijmu větu „to nějak uděláme“.
Protože jestli mě tahle rekonstrukce něco naučila, tak to, že přesně tou větou začínají všechny průšvihy, které člověk nakonec platí — penězi, časem i nervama.
Když už byl byt konečně aspoň trochu obyvatelný, zůstal po první partě ještě jeden „dárek“, o kterém jsem dlouho nevěděl. Jedno ráno jsem si všiml mokré skvrny u zdi v předsíni. Napřed jsem si myslel, že jsem něco vylil, ale skvrna se šířila. Nová firma okamžitě přijela, sundala lištu a objevila prasklou trubku — přesně tu, kterou první parta jen „dočasně utěsnila“, aby to prý „nějak vydrželo“.
Samozřejmě nevydrželo. Pod laminátem bylo všechno vlhké a zažloutlé. A v tu chvíli jsem měl pocit, že se vracím na začátek celé noční můry. Museli jsme vytahat nábytek, zvednout podlahu a nechat to několik dní vysychat. Když jsem nad tím stál, uvědomil jsem si, že tahle zkušenost už není jen o zkaženém řemesle, ale o tom, jak moc se člověk musí naučit hlídat vlastní domov, jako by to byla pevnost v obležení.
Nová firma to nakonec opravila rychle, ale já jsem si odnesl něco, co mi asi zůstane natrvalo: zvyk kontrolovat každou věc, i tu, která „určitě drží“. Občas se přistihnu, jak chodím po bytě a sleduju detaily — jestli něco neodstává, nesedí, nechrastí. Možná je to přehnané, ale po tom, co jsem zažil, je to vlastně přirozené.
A pokaždé, když se sprchuju v nové koupelně, dívám se na rovné spáry dlažby a uvědomuju si, že i obyčejná rovná zeď může být malý vítězství. Vítězství nad chaosem, který kdysi vypadal jako obyčejná rekonstrukce. A hlavně nad vlastní blbostí věřit někomu, kdo přijde bez plánu a s výrazem „nějak to dopadne“.
Protože „nějak“ je slovo, které by se mělo v řemeslnictví zakázat. A možná i v životě.
