Článek
Nejtěžší bylo balit se v utajení. Kufry jsem schovávala v kufru auta a v pracovně a oblečení i cestovní drobnosti jsem do něj pašovala po částech pokaždé, když byl Marek v práci. Připadala jsem si jako agentka na tajné misi — jen místo státního tajemství jsem ukrývala letní šaty a opalovací krém.
Můj manžel Marek (33) byl spořivý. Nebo spíš doslova lakomý — i když on by to nazval „finanční odpovědností“. Neměl problém utratit tisíce za nové autodíly, vrtačky, klíče, hevery a další nástroje, které pak většinou jen sbíraly prach. Ale jakmile šlo o radost, zážitek nebo dovolenou, odpověď byla vždy stejná:
„Na to nemáme.“
Dlouho jsem nebyla na opravdové dovolené
A přitom jsem po ní tolik toužila. Po skutečné dovolené — ne u jeho maminky na venkově, kde hlavním programem bylo pletí záhonů a poslouchání drbů sousedek. Chtěla jsem moře. Slunce. Lehátko. Drink v ruce. Písek mezi prsty. Chtěla jsem si připadat jako člověk, ne jako zaměstnanec domácnosti na plný úvazek.
Roky jsem to odkládala. Rekonstrukce. Hypotéka. Povinnosti. A pořád dokola: „Teď se to nehodí.“
Jednou jsem to zkusila znovu.
„Marku, nepojedeme letos někam?“ zeptala jsem se opatrně.
„Víš, že máme jiné výdaje,“ zamumlal, aniž by odlepil oči od telefonu.
„Jaké výdaje?“ zvedla jsem obočí. „Další součástku do auta? Nebo další nářadí, které budeš obdivovat jako muzeální exponát?“
„To jsou investice. Dovolená je vyhazování peněz.“
A v tu chvíli ve mně něco ruplo. Takový ten tichý, ale definitivní zvuk, kdy se člověk rozhodne, že už nebude prosit.
Dobře.
Když on nechce utrácet za radost, udělám to já.
A tak, aby si to pamatoval navždy.
Doháněl mě k šílenství
Každý rok stejná písnička. „Na to nemáme.“ „Možná příští rok.“ „Dovolená je zbytečný luxus.“
A pak jsem ho sledovala, jak bez mrknutí oka kupuje další vybavení do garáže, které využije jednou za deset let — nebo nikdy.
„Jsme dospělí. Vyděláváme. Můžeme si dovolit týden u moře,“ namítla jsem.
„A kdo to zaplatí?“ zeptal se bez zájmu.
„Můžeme něco našetřit…“
„Nebudu vyhazovat peníze za válení se na lehátku,“ přerušil mě.
V tu chvíli bylo rozhodnuto.
Potají jsem si zařídila kreditní kartu a zamluvila týdenní pobyt na řeckém ostrově. Bílé domky, tyrkysová mořská voda, slunce, pohoda — přesně to, o čem jsem roky snila. A rovnou dvě letenky.
Neřekla jsem mu ani slovo.
Koupila jsem kufry, šaty, sandály, plavky. Schovávala jsem to v pracovně, jako by šlo o zakázané zboží. Připadala jsem si směšně — a zároveň neuvěřitelně svobodně.
Spadla mu brada
Čas ubíhal a já si svou tajnou misi začala užívat. Marek si ničeho nevšiml. Já vybírala výlety a dobrodružství, on sledoval videa o výměně oleje. Já plánovala západy slunce, on porovnával ceny klíčů a šroubováků.
A pak nastal večer pravdy.
Připravila jsem romantickou večeři. Chtěla jsem, aby byl v dobré náladě — bude to pro něj šok i tak.
„Co se děje?“ zeptal se podezřívavě.
„Mám pro tebe dárek,“ usmála jsem se a podala mu obálku.
Roztrhl ji. Vytáhl dvě letenky.
„Co to je?“ zamračil se.
„Dovolená. Řecko. Letíme za dva dny.“
Díval se na mě, jako bych mu právě oznámila, že jsem jeho milované auto rozebrala na součástky a prodala na bazaru.
„To si děláš legraci?! Kde jsi na to vzala peníze?!“
„O to se nestarej. Máš dva dny na sbalení.“
Jeho obličej byl směs šoku, paniky, vzteku a tichého obdivu.
Upřímně? Mohla bych si ho zarámovat.
Postavila jsem se proti jeho zásadám
„Zaplatila jsi to čím?“ zeptal se podezřívavě.
„Kreditkou.“
Marek se málem zakuckal.
„Zbláznila ses?! Zadlužila jsi nás kvůli nějaké dovolené?!“
„Nezadlužila. Dopřála jsem nám odpočinek. A splatím to.“
„Nesouhlasím. Zruš to. Nikam neletíme.“
„Zrušit to nejde,“ zalhala jsem klidně.
„Tak si leť sama!“ vyštěkl.
Pokrčila jsem rameny.
„Klidně. Sólová dovolená v Řecku zní báječně.“
To ho zarazilo.
„Sama?“
„Ano.“
Odešel uraženě do garáže.
Já šla do ložnice a začala se balit — samozřejmě pouze na oko, demonstrativně, ale s o to větší chutí a dramatem.
Ani ne za půl hodiny jsem zaslechla:
„V kolik je odlet?“
Něco v něm povolilo
„V šest ráno,“ odpověděla jsem chladně, ale uvnitř jsem se pobaveně smála jeho rozčarování.
Mlčel. Seděl na posteli a bylo vidět, jak v něm probíhá vnitřní boj — rozum proti pohodlí, šetření proti touze, hrdost proti strachu, že o něco přijde.
Nakonec zamumlal:
„Tak jo. Letím.“
„Fajn,“ pokrčila jsem rameny. „Ale žádné řeči o penězích. Buď si dovolenou užiješ, nebo příště zůstaneš doma a budeš si leštit šroubováky.“
Zavrčel něco nesrozumitelného a šel se balit.
A já se usmívala jako vítěz bitvy.
Možná konečně uzná, že se mýlil
Cestou na letiště byl tichý. V letadle napjatý. Já si ale vychutnávala každou vteřinu — pocit svobody, východ slunce nad mraky, vědomí, že jsem si konečně dovolila žít.
Když jsme dorazili do hotelu a otevřeli dveře pokoje — výhled na moře, balkon, šum vln — doslova oněměl.
„Kolik to stálo?“ zašeptal.
„Marku,“ povzdechla jsem si, „dívej se na ten výhled. Opravdu na tom záleží?“
Chvíli mlčel. Pak si sedl na postel a povzdechl si.
„Možná bych se mohl jednou uvolnit…“
A já věděla, že jsem vyhrála.
Změnil se?
První den byl ještě trošku zarputilý. Druhý den šel sám i na pláž. Třetí den navrhl výlet na skútru. A tak to šlo postupně dále, v radostném duchu. A poslední večer, při západu slunce, se na mě podíval s tím svým pobaveným úsměvem.
„Musím uznat… měl jsem trochu pravdu.“
„Prosím??“
„Dovolená je drahý luxus. Ale stojí za každou korunu.“
„Takže přiznáváš, že jsem měla pravdu?“
„Řekněme, že příště už se nebudu cukat.“
„Příště?“ zasmála jsem se vítězoslavně.
„Snad si teď nemyslíš, že tohle byla poslední dovolená.“
A jeho výraz, když si uvědomil, že nakonec kompletně změnil názor?
Opět… k nezaplacení.
