Článek
Vysokou školu jsem si dodělávala při zaměstnání. Nebylo to proto, že bych si chtěla jen připsat titul na vizitku. Chtěla jsem se v životě někam posunout. Měla jsem pocit, že jsem se zasekla na místě, že dělám pořád to samé, bez výhledu na změnu. Studium bylo náročné — práce přes den, skripta večer, víkendy nad seminárkami — ale brala jsem to jako investici do budoucnosti. Často jsem byla unavená, někdy jsem měla pocit, že nestíhám vůbec nic, ale držela mě představa, že jednou budu mít víc možností než jen tu současnou.
Postupně jsem začala přemýšlet, co bude dál. Až školu dokončím, chtěla jsem změnit práci. Dívala jsem se po jiných firmách, sondovala možnosti, ptala se známých, prohlížela inzeráty, přemýšlela, kde bych mohla své vzdělání a zkušenosti využít lépe. Něco jsem měla rozjednané, něco rozpracované, něco jen v hlavě. Nebylo to ještě rozhodnuté, ale byla jsem na cestě. Měla jsem několik variant a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že mám na výběr.
Jenže mě předběhla moje šéfová.
Jednoho dne si mě zavolala na schůzku. Působila mile, skoro až nenápadně. Začala nenuceně: „Už brzy budeš mít školu hotovou, že?“ Přikývla jsem. Pak přešla k věci — že ve firmě chystají reorganizaci, že jeden z vedoucích má odejít na jiné oddělení, a že by se uvolnilo místo. Naznačila, že by mě na něj viděla. Mluvila klidně, sebejistě, jako někdo, kdo má přehled a ví, co se chystá.
Řekla mi, že pokud si „mákne“, splní svoje pracovní cíle naplno a zapojí se do dalších projektů mimo běžnou náplň práce, mohla by mě doporučit na povýšení. Nebyla to sice oficiální smlouva, ale znělo to jako dohoda. Měla jsem pocit, že mě konečně někdo vidí, že moje snaha má smysl a že ve firmě nejsem jen další řadový zaměstnanec.
To rozhodlo.
Zrušila jsem rozjednané možnosti. Přestala jsem hledat jinou práci. Některým lidem jsem napsala, že nabídku zatím odkládám, jiné příležitosti jsem prostě nechala vyšumět. Řekla jsem si, že zůstanu — že když mám šanci vyrůst tam, kde už jsem, dává to větší smysl než začínat jinde od nuly. Věřila jsem, že je to rozumné a strategické rozhodnutí.
A tak jsem jela naplno.
Celý rok jsem fungovala jako šroubek v dobře namazaném stroji. Plnila jsem cíle, brala jsem si na starost další úkoly, zapojovala se do projektů, které ani nebyly v mé pracovní náplni. Chodila jsem dřív, odcházela později, pracovala přesčasy, jezdila na služební cesty, učila se nové věci, řešila problémy, které nebyly původně moje. Často jsem suplovala práci jiných, když nestíhali, a málokdy jsem říkala ne.
Často jsem byla unavená. Měla jsem pocit, že žiju jen mezi prací a povinnostmi. Někdy jsem si říkala, jestli to nepřeháním, ale vždycky jsem se uklidnila myšlenkou, že je to dočasné. Že na konci toho roku bude změna, posun, potvrzení, že to všechno nebylo zbytečné. Každý splněný úkol jsem si v hlavě zapisovala jako další důkaz, že si tu příležitost zasloužím.
Na začátku dalšího roku jsem si šla za šéfovou sednout. Chtěla jsem si potvrdit další kroky, zeptat se, jak to vypadá, kdy se bude řešit obsazení té pozice. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem čekala pozitivní zprávu — po tom všem úsilí mi to přišlo logické.
A tehdy mi oznámila, že z povýšení sešlo.
Že se situace změnila. Že místo nakonec dostane někdo jiný. Že to tak „vyplynulo“. Chvíli jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Nechápala jsem. Vždyť jsme se domluvily. Vždyť to byl důvod, proč jsem změnila plány. Proč jsem dřela celý rok víc než kdy dřív.
Když jsem ji na to upozornila — na naši dohodu, na to, co mi slíbila — reagovala úplně klidně. Bez emocí, bez zájmu. Řekla mi něco ve smyslu, že jsem ze sebe aspoň dostala to nejlepší, že to byla dobrá zkušenost a že „moje chvíle ještě přijde“. Řekla to tónem, jako by šlo o maličkost, ne o rok mého života.
Jako by na tom, co jsme si řekly, vlastně nikdy nezáleželo.
Seděla jsem tam a měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá všechno, co jsem poslední rok budovala. Nešlo jen o tu pozici. Šlo o důvěru. O to, že jsem se rozhodla na základě slibu, který někdo jiný bral jen jako motivační frázi. Najednou jsem měla pocit, že jsem byla využitá — že moje energie a úsilí posloužily, dokud se hodily.
Teď stojím na rozcestí.
Buď začnu hledat práci znovu, od začátku, s vědomím, že jsem promarnila rok, kdy jsem mohla být jinde — nebo zůstanu tam, kde jsem, pod vedením někoho, komu už nevěřím ani slovo. Každý den si v hlavě přehrávám obě varianty a ani jedna mi nepřipadá úplně správná.
A poprvé za dlouhou dobu nemám pocit, že mám věci pod kontrolou. Místo motivace cítím zmar. Místo jistoty pochybnosti. Vím jen jedno: už nikdy nechci stavět své rozhodnutí na slibech, které nejsou skutečné.
