Článek
Můj bratr je ten typ strýčka, kterého děti zbožňují a rodiče z něj mají tik v oku. Není to proto, že by byl zlý nebo že by nám chtěl škodit. Naopak. On naše děti fakt miluje. Jenže je mu třiatřicet, nemá děti, nemá hypotéku, nemá večerní rituály, žádné „ještě si vyčistíme zuby“ a „ne, dneska už třetí pohádku ne“. Má volný čas, má peníze a má chuť si užívat. A do toho přišly naše dvě malé děti, obě ještě předškolní, a on se rozhodl, že bude jejich osobní Ježíšek.
Potkáváme se normálně, jako rodina. Narozeniny, oslavy, Vánoce, občas k nám přijde na návštěvu, občas jedeme k rodičům a sejdeme se tam všichni. Vždycky to začíná nevinně. Děti ho vidí ve dveřích, rozsvítí se jim oči a běží k němu tak, jako kdyby ho neviděly rok. „Strejdooo!“ a v tu chvíli je jasné, kdo je hvězda večera.
On si to užívá. Sedne si na zem, hned se s nimi pere, dělá kraviny, nechá si dát na hlavu korunu z papíru, klidně se stane drakem, co je honí po bytě. Já chápu, že je to roztomilé. I mně je někdy hezké vidět, že se k nim chová takhle hezky. Jenže pak přichází ta část, kdy se z hezkého stává problém.
U bráchy totiž neexistuje „ne“.
Děti chtějí sladké? Jasně. Ještě jednu sušenku? Tady máš. Chceš si pustit tablet? Klidně. Chceš hrát hry? Strejda má hry. Chceš hračku? Strejda ji koupí. Chceš velkou plyšovou věc, co se nevejde do auta? Strejda to nějak vymyslí. Chceš balónek, další balónek a ještě jeden? „Vždyť je to jen balónek.“
A my s manželem mezitím stojíme vedle a děláme tu nudnou rodičovskou práci. Snažíme se děti vychovávat tak nějak normálně. Nejsme přísní diktátoři, ale máme pravidla. Snažíme se, aby věděly, že se neřve u stolu, že se nebere cizí věc bez zeptání, že sladkosti nejsou automaticky po každém jídle a že když se řekne „stačí“, tak se tím myslí stačí.
Jenže pak přijde strejda a během deseti minut to celé rozmělní.
Nejvíc je to vidět po rodinných akcích. Děti se vrátí domů v euforii, plné cukru, plné dojmů, a hlavně plné očekávání. „Strejda mi slíbil…“ „Strejda říkal, že to můžu…“ „Strejda má takovou věc, proč to nemáme taky?“ A já už dopředu vím, že nás čeká večer vysvětlování, vyjednávání a někdy i brek.
Když to řeknu na rovinu, děti se u něj učí, že všechno je okamžitě splnitelné. Že když něco chtějí, tak to prostě dostanou. A pak nechápou, proč to tak nejde pořád. Proč jim doma nepořídíme hned další hru, když u strejdy je to „v pohodě“. Proč nemůžou být vzhůru do deseti, když strejda jim pustil film. Proč nemůžou jíst zmrzlinu i v zimě, když strejda řekl, že to ničemu nevadí.
A v jejich očích pak strejda vypadá jako ten super člověk. S ním je sranda, s ním je všechno možné. A rodiče? Ti jen otravují.
Mluvili jsme s ním o tom. Víc než jednou. Ne stylem, že mu zakazujeme mít děti rád, spíš jsme mu vysvětlovali, že to pro nás pak není jednoduché. Že když něco slíbí, tak to děti berou jako jistotu. Že když jim dá sladké před večeří, tak pak večeři nejí. Že když jim koupí drahou věc jen tak, tak to narušuje to, co se snažíme učit: že se věci nedostávají automaticky a že nejsou zadarmo.
On vždycky mávne rukou. „Prosím tě, jsou to děti.“ „Vždyť je to jednou za čas.“ „Na co mi jsou peníze, když nemůžu rozmazlovat synovce a neteř?“ A pak se zasměje a hodí jim další bonbon, jako by tím dokazoval pointu.
Nejhorší je, že on vlastně není ten špatný. On je hodný. On je přítomný. On se s nimi fakt věnuje, umí je rozesmát, umí jim dát pocit, že jsou pro někoho důležití. A to je něco, co mu nemůžu vzít. Ani nechci.
Jenže my pak zůstáváme s tím zbytkem. S tím, že dítě chce další hračku, protože „strejda by mi ji koupil“. S tím, že se doma rozjede scéna kvůli tomu, že my řekneme „ne“ a ono nechápe proč. S tím, že se snažíme nastavovat hranice a někdo je pravidelně posouvá, aniž by u toho nesl následky.
Nechceme dětem zakazovat, aby se s ním vídaly. Nechceme trhat rodinu. A upřímně, nechceme ani z bráchy dělat nepřítele. Jenže čím jsou děti starší, tím víc si uvědomují rozdíl mezi „strejda dovolí“ a „máma s tátou nedovolí“. A čím víc tohle srovnávají, tím těžší je udržet respekt a klid.
Někdy mám chuť říct mu: tak si to zkus. Zkus si je vzít na celý týden. Zkus řešit ranní vstávání, školku, večeře, únavu, záchvaty vzteku, čisté oblečení, bolení břicha, „já nechci spát“ a „já chci ještě“. Jenže to by nebylo fér. On není rodič. On je strýček. A strýčkové si můžou dovolit být ti hodní.
A já se snažím hledat kompromis. Vysvětlovat dětem, že u každého doma platí jiná pravidla. Že strejda má jiné možnosti a jiný život. Že to, co je u něj, není automaticky norma. Někdy to funguje. Někdy ne. Někdy mám pocit, že pořád jen hasím něco, co ani nevzniklo u nás.
A přitom vím, že to celé není jen o penězích nebo o sladkostech. Je to o hranicích. O tom, že děti potřebují jistotu, co platí. A že když jeden dospělý hranice pořád rozvolňuje, dělá to ostatním těžší.
Můj bratr bude vždycky super strejda. To je jeho role a jde mu skvěle. Jen bych občas potřebovala, aby mu došlo, že být super strejda je snadné právě proto, že někdo jiný musí být ten rodič. A že když nám chce opravdu pomoct, tak někdy největší dárek není nová hračka, ale obyčejné „jasně, chápu“ a jedno jediné „ne“.
