Článek
Ještě před pár lety bych o sobě řekla, že jsem žena, která měla svůj styl a byla na něj pyšná. Milovala jsem šaty, lodičky, měla jsem pravidelně upravené vlasy, manikúru, ráda jsem chodila mezi lidi. Pracovala jsem v advokátní kanceláři, kde jsem se musela upravovat denně — a líbilo se mi to.
A Adam? Ten mi tehdy tvrdil, že jsem „ta nejhezčí ženská v místnosti“.
Když se narodil náš syn Matyáš, život se obrátil vzhůru nohama.
A upřímně — já to brala jako přirozenou součást mateřství.
Jenže Adam… ten jako by v hlavě uvíznul v době před dítětem.
Najednou mu začalo vadit každé moje tričko, které nebylo nažehlené. Každé legíny, které nebyly nové. Každý drdol, který jsem nosila místo složitých účesů. A hlavně to, že už nejsem ta dokonale načančaná žena, která každé ráno stála v koupelně čtyřicet minut.
„Takhle půjdeš ven?“ rýpnul si jednou.
Byla jsem po třech probdělých nocích.
„Simono, ty už ani nevypadáš jako ženská,“ utrousil jindy, úplně mimochodem, zatímco jsem sekal zeleninu na večeři.
A pak přišla ta věta, která mě posadila na zadek:
„Víš, já jsem se neženil s… tím, co z tebe teď zbylo.“
Ano. Tohle dokázal říct.
Neviděl, že Matyáš spal špatně. Neviděl, že jsem celé dny na nohách, že mezi kojením, úklidem, praním a uspáváním prostě není prostor na luxusní péči.
Viděl jen to, že už nejsem „ta jeho kráska“.
A i když jsem se snažila zachovat klid, jednou jsem se ho zeptala přímo:
„A co bys přesně chtěl? Abych se líčila se spícím dítětem na klíně? Nebo si mám vzít lodičky do parku na kočárek?“
On pokrčil rameny a řekl:
„Aspoň nějakou snahu bys mohla vyvinout. Jenže ty jsi to úplně vzdala.“
To mě bodlo víc než deset probdělých nocí.
A aby toho nebylo málo, začal mě porovnávat i s ostatními ženami.
„Viděl jsem dneska v obchodě jednu ženskou. Taky měla dítě. A vypadala líp jak ty.“
„Maminky se můžou udržovat. Když chtějí.“
Když chtějí.
Jako kdyby to byla otázka vůle, ne času, únavy a reality.
A vrchol přišel tehdy, když jsem se rozhodla objednat ke kadeřnici, protože už jsem si připadala opravdu zanedbaně.
Adamova reakce?
„A kdo to zaplatí? Nebylo by lepší koupit něco pro malýho?“
Přitom on měl nový mobil, chytré hodinky a dvě drahé kolekce sportovního oblečení, které používá na posezení v hospodě.
A co bylo nejvíc ironické — sám o sebe pečovat neumí. Oholený není skoro nikdy, jeho účes je kapitola sama pro sebe a břicho mu roste rychlejším tempem než Matyášovi zuby.
Ale kritikou nešetřil.
Jednou jsem to nevydržela a řekla mu:
„Víš, kdo se změnil? Ne já. Já jsem máma. Dělám, co můžu. Ty jsi ten, kdo nechápe, že svět se netočí kolem tvých představ o ‚sexy manželce‘.“
Nepohnul ani brvou.
A tehdy mi došlo, že já nejsem ta, kdo selhal.
Já jsem ta, kdo drží rodinu pohromadě.
On je ten, kdo má potřebu zraňovat místo toho, aby pomohl.
Dnes už to vidím jinak.
Možná nejsem dokonalá. Možná mám kruhy pod očima, vlasy v drdolu a tepláky jako uniformu.
Ale nejsem o nic míň ženou.
A rozhodně nejsem o nic míň člověkem, než když jsem chodila v lodičkách a make-upu.
A hlavně — když se dívám na svého syna, chápu, co je skutečně podstatné.
Jediné, čím si nejsem jistá, je to, jestli to někdy pochopí i Adam.
Protože zatím to vypadá, že narodil se jen náš syn.
Ne nový otec.
