Článek
Jmenuju se Silva a někdy mám pocit, že sleduju živou studii o tom, jak rychle se dokáže žena vzdát sama sebe, když kolem ní začne svět tlačit, aby „zapadla“.
Pamatuju si, jak jsme s holkama bývaly. Energické, ambiciózní, zvědavé. Po práci jsme běhaly po kurzech, o víkendu na výlety, večer na skleničku a plánovaly jsme, co jednou dokážeme. Jedna chtěla vydat knihu, druhá jet na rok do ciziny, třetí si vysnila vlastní malou dílnu. Každá měla jiskru a sny, které se zdály větší než náš byt 1+kk.
A teď? Kdykoli se dnes potkáme, je to jako posun do úplně jiného světa.
Většina z nich skočila rovnou do manželství–děti–hypotéka režimu a zmizely v tom, jak když spláchnete barevný inkoust do odpadu. A přitom si pamatuju, jak kdysi bojovaly o svůj prostor, o své nápady, o svůj hlas. Dneska?
Honí děti, prádlo, nákupy, kroužky, partnery, úklid, školky, obědy… a sebe někde ztratily mezi kapesníky a permanentním nedostatkem spánku.
Neříkám to proto, abych je shodila. Ale někdy je to jako dívat se na někoho, kdo zapomněl, že má vlastní jméno. A úplně nejhorší je ten tón, se kterým odpovídají, když se zeptám, co by teď chtěly ony.
„Ale prosím tě… já teď nemám žádné ambice.“
„To už je pryč, Silvi. Teď jsem máma.“
„Tohle není čas pro moje věci.“
Jako by se omlouvaly, že by snad ještě mohly být víc než domácí centrála.
A upřímně — někdy mě to sere. Protože vidím, že to nejsou ženy, které by se aktivně rozhodly vzdát se svých snů. Ony je spíš tiše odložily do šuplíku… a nechaly je zapadat prachem.
Mám jednu kamarádku, která vždycky chtěla malovat. Kdykoli prošla kolem výlohy s barvami, oči se jí rozzářily. Když jsem jí nedávno řekla, že jsem viděla otevřený kurz, její oči se na sekundu rozsvítily — a pak ta jiskra zhasla:
„No jo… ale muž má směny, malá má rýmu… a kdo by to platil?“
Druhá chtěla vyrazit do Alp, šetřila na to několik let. Teď mi říká:
„Možná až děti odrostou.“
Jenže její děti mají zatím tři a pět. Takže „možná“ znamená: nikdy. A když se jí zeptám, jestli by to aspoň chtěla, jen mávne rukou, jako by se ptala na něco z jiného života.
A třetí? Ta dřív fotila. Opravdu krásně. Měla talent, cit pro detail, dělala portréty, které bys klidně pověsil do galerie. Sama sobě slíbila, že jednou udělá vlastní výstavu. Dnes říká, že po celém dni sotva zvládne zapnout pračku, natož vzít do ruky foťák. A když se jí zeptám, jestli jí to chybí, jen se na chvíli odmlčí — jako by se snažila vzpomenout, že měla nějakou vášeň, která byla jen její.
A já tam sedím mezi nimi, poslouchám, jak jim v hlase zůstaly jen unavené ozvěny toho, čím kdysi byly, a mám chuť s nimi zatřást:
„Proč jste se samy odložily na poslední místo? Proč jste se dobrovolně vzdaly vlastních snů?“
Ne, že by neměly možnosti. Ty pořád existují. Jen si je už nedovolí.
Společnost jim říká: „Buď dobrá máma.“
Partner jim řekne: „Hlavně zvládej domácnost.“
A ony se tomuhle systému tak dlouho přizpůsobovaly, až jim úplně splynulo, že mohou být i někým dalším.
Někdy si připadám jako poslední kus jejich minulosti. Poslední připomínka, že kdysi chtěly žít i pro sebe. Když se se mnou baví, občas zahlédnu záblesk — jako když se pod hrncem zvedne víko — ale pak to zase spadne zpátky.
A pak jsem tu já — bez dětí, s jiným typem života, pracuju na sobě, mám čas i prostor růst. A čím jsem starší, tím víc vidím, jak se naše cesty rozešly. Ne proto, že bychom se méně měly rády, ale protože já jsem se odmítla ztratit.
Občas se ale přistihnu, že si říkám: Kdy se to stalo? Kdy zmizela ta odvaha, kterou kdysi měly? Nebyl to jeden konkrétní okamžik, spíš tisíc malých ústupků. „Dneska ne, jsem unavená.“ „Tohle si nemůžu dovolit.“ „Teď je důležitější rodina.“ A takhle se sny vypaří — potichu, aniž by si toho někdo všiml.
A někdy cítím, jak mezi námi vznikla propast. Protože já pořád chci. A ony se naučily nechtít.
Možná mě za to některé odsoudí. Možná si řeknou, že tomu nerozumím. Ale jedna věc je jistá:
Nikdy jsem nelitovala životních rozhodnutí svých kamarádek.
Jen lituju toho, jak rychle přestaly mít chuť žít taky svůj vlastní život.
A že když přijde řeč na jejich sny, nezáří.
Jen pokrčí rameny.
A nic není smutnější, než když žena sama zapomene, že má právo chtít víc než jen přežít další den.
