Článek
Na narozeniny našeho táty chodíme posledních několik let společně do restaurace. Není to nic přehnaně luxusního, většinou vybereme nějaké příjemné místo, kde se dá normálně najíst a několik hodin sedět. Letos rezervaci zařizoval můj bratr Pavel.
Sešlo se nás šest dospělých. Rodiče, já s manželem a Pavel se svojí ženou. Předem jsme se domluvili, že tátovi jídlo zaplatíme mezi sebou, což mi připadalo naprosto normální.
Všichni ostatní si měli zaplatit svoji útratu. Takhle jsme to dělali vždycky a nikdy kvůli tomu nevznikl žádný problém. Až letos.
Pavel začal objednávat ještě dřív, než jsme si všichni sedli
Přijeli jsme o několik minut později a Pavel už měl na stole aperitiv. Když jsme si sedli, začal přesvědčovat ostatní, že bychom měli objednat několik předkrmů doprostřed stolu. Rodiče nechtěli nic, já také ne, takže si nakonec vzal jeden předkrm s manželkou.
Potom objednal láhev vína. Já jsem řekla, že budu řídit, manžel alkohol nechtěl a máma si dala pouze malé pivo. Víno tedy pili prakticky jen Pavel, jeho žena a trochu táta.
Při objednávce hlavního jídla jsem si vybrala těstoviny asi za tři stovky. Manžel měl podobně drahé jídlo a rodiče si také neobjednali nic mimořádného. Pavel si dal nejdražší steak z nabídky a k němu ještě několik příloh zvlášť.
Nevadilo mi to. Každý může utratit za večeři tolik, kolik chce, pokud si ji platí sám. Když si později objednal ještě další sklenku alkoholu, ani jsem tomu nevěnovala pozornost.
Účet najednou nebyl jeho a můj
Večeře probíhala normálně a táta byl spokojený. Po jídle jsme ještě objednali kávu a Pavel navrhl láhev něčeho tvrdšího na přípitek. Tentokrát jsem už žertem poznamenala, že si evidentně užívá, že nemusí řídit.
Když přišel číšník s účtem, zeptal se, jestli budeme platit dohromady nebo zvlášť. Než jsem stačila něco říct, Pavel odpověděl, že dohromady. Potom se na nás podíval a řekl, že nejjednodušší bude částku rozdělit na pět částí, protože tátu zveme.
Celkový účet byl něco přes šest tisíc korun. Pavel rychle spočítal, že každý pár dá přibližně dva tisíce a bude hotovo. Chvíli jsem na něj koukala, protože mně žádných dva tisíce nevycházely.
Naše dvě jídla, moje voda a manželovo pití stály dohromady přibližně osm set korun. K tomu jsem samozřejmě počítala s podílem na tátově večeři. Rozhodně jsem ale nepočítala s tím, že budu platit Pavlův steak, jeho předkrm a polovinu vinného lístku.
Řekla jsem, že zaplatíme svoji část
Pavel se zatvářil překvapeně. Podle něj nemělo smysl rozpočítávat každou skleničku a dělat z rodinné oslavy účetní uzávěrku. Všichni jsme přece seděli u jednoho stolu, takže se účet jednoduše rozdělí.
Řekla jsem, že s tím nemám problém, pokud jsme jedli přibližně stejně. Jenže on s manželkou utratili výrazně víc než my. Neviděla jsem důvod, proč bych měla polovinu jejich večera platit jen proto, že jsme příbuzní.
Pavel se začal smát a zeptal se, jestli opravdu budu na tátových narozeninách řešit několik stovek. Řekla jsem, že pokud jde jen o několik stovek, může je bez problémů zaplatit on. To už se nesmál tolik.
Máma se do toho pokusila vstoupit a řekla, ať se nehádáme. Navrhla, že s tátou zaplatí svoji část sami, což bylo přesně to, čemu jsme se chtěli od začátku vyhnout. Nakonec jsem číšníkovi řekla, že potřebujeme účet rozdělit.
Bratrovi vadilo hlavně to, že jsem to řekla před ostatními
Číšník s tím neměl nejmenší problém. Během chvíle nám vytiskl jednotlivé položky a ukázalo se, že rozdíl byl ještě větší, než jsem čekala. Pavel s manželkou měli dohromady skoro polovinu celého účtu.
Zaplatili jsme svoje jídlo, pití a polovinu tátovy útraty s mámou. Druhou polovinu jeho večeře zaplatil Pavel. Výsledná částka byla o více než tisíc korun nižší, než kolik po nás původně chtěl.
Pavel při placení nic neřekl. Jeho žena také mlčela, ale bylo vidět, že jí celá situace není příjemná. Rodiče se snažili změnit téma a za několik minut jsme z restaurace odešli.
Venku mě Pavel zastavil. Řekl mi, že jsem ho zbytečně shodila před rodinou a před obsluhou. Podle něj jsem mohla těch pár stovek nechat být a vyřešit to někdy jindy.
Připomněla jsem mu, že účet navrhl rozdělit právě on před všemi. Kdyby se mě předem zeptal, jestli mi společné placení vyhovuje, řekla bych rovnou ne. Místo toho rozhodl, kolik mám zaplatit, a čekal, že jen vytáhnu kartu.
Pak jsem zjistila, že to nebylo poprvé
O několik dní později mi volala máma. Nechtěla znovu otevírat hádku, ale při řeči zmínila, že Pavel podobně rozděluje účty docela často. Když jsou někde s rodiči, většinou navrhne všechno hodit dohromady, protože je to jednodušší.
Teprve potom mi došlo, proč rodiče v restauraci vůbec nereagovali. Byli na to zvyklí. Táta si dá guláš a jedno pivo, Pavel několik chodů, a nakonec se všechno nějak „spravedlivě“ rozdělí.
Zeptala jsem se mámy, jestli jí to nevadí. Odpověděla, že kvůli pár stovkám nebude dělat problémy mezi vlastními dětmi. Jenže když se něco opakuje desetkrát, už to nejsou úplně drobné.
Nechtěla jsem z toho dělat rodinnou kauzu. Pavel vydělává dobře a rozhodně nepotřebuje, aby mu ostatní financovali večeře. Podle mě si pouze zvykl na systém, který je pro něj velmi příjemný.
Objedná si, na co má chuť, protože konečná částka se stejně rozpustí mezi ostatní.
Další společná večeře už byla mnohem jednodušší
Za pár měsíců jsme se sešli znovu, tentokrát kvůli máminým narozeninám. Restauraci vybírala ona a ještě než jsme začali objednávat, Pavel se mě s lehkým úsměvem zeptal, jestli dnes zase povedeme individuální účetnictví. Odpověděla jsem, že ano, a dál jsem to neřešila.
Tentokrát si také objednal steak a víno. Nikomu to nevadilo a atmosféra byla úplně normální. Když přišel účet, každý řekl číšníkovi svoje položky a rodičům jsme jejich večeři společně zaplatili.
Celé placení trvalo možná o dvě minuty déle než při jednom účtu. Nikdo se nepohádal, nikdo nemusel počítat, kdo komu něco dluží, a hlavně nikdo neplatil cizí láhev vína. Pavel už k tomu nic nepoznamenal.
Od té doby podobné situace řeším jednoduše. Když se jde ve větší skupině do restaurace, nevadí mi společný účet, pokud máme přibližně stejnou útratu. Pokud si jeden člověk objedná několikanásobně víc než ostatní, nevidím jediný důvod předstírat, že „rovným dílem“ znamená spravedlivě.
Bratr si může objednat nejdražší steak v celé restauraci.
Klidně i dva.
Jen už ví, že já mu na ně přispívat nebudu.
