Článek
Každý rok to máme doma podobné. Jakmile skončí Vánoce a trochu se vzpamatujeme z výdajů, začnu se dívat po letní dovolené. Ne proto, že bych byl extrémně plánovací typ, ale proto, že jsem si zvykl kupovat dovolenou ve first minute. Člověk má větší výběr, klid na rozhodování a většinou i pocit, že něco ušetřil.
Léta jsme s rodinou jezdili hlavně do Turecka. U moře, hotel s aquaparkem, all inclusive. Děti se zabaví, my se nemusíme starat o jídlo, pití, program. Vím, že člověk platí za pohodlí. Nikdy jsem si nemyslel, že s cestovkou ušetřím proti vlastnímu plánování. Bral jsem to jako daň za klid.
Letos jsem si ale při vybírání připadal jako blázen.
Otevřel jsem nabídky cestovek a říkal si, že se mi asi něco nezdá. Hotely, do kterých jsme jezdili dřív, byly klidně o desítky tisíc dražší. Ne o pár procent. O hodně. Za stejný pokoj, stejný termín, stejný servis. Aquapark pořád stejný, pláž pořád stejná, jen cena úplně jinde.
Nejdřív jsem si říkal, že to bude nějaký výkyv. Že to srovnají, že je to jen začátek sezóny. Jenže čím víc jsem procházel nabídky, tím víc mi docházelo, že tohle už není náhoda. Všechno zdražilo. A ne málo.
Začal jsem přemýšlet, čím to vlastně je. Ropa nijak dramaticky nezdražila. Koruna neoslabila tak, aby tohle dávalo smysl. Jasně, inflace, vyšší náklady, personál, energie. Chápu, že všechno něco stojí. Ale tyhle ceny mi prostě přijdou přestřelené.
Řekl jsem si, že se na to raději zeptám osobně. Zastavil jsem se na pobočce cestovní kanceláře, kam jsme byli zvyklí chodit i v minulých letech. Říkal jsem si, že mi tam třeba vysvětlí, co se děje, nebo že mi nabídnou nějakou rozumnější variantu.
Pracovnice za přepážkou byly milé, usměvavé, všechno vypadalo jako vždycky. Když jsem se zeptal na ceny, odpověděly úplně klidně, že je to letos nastavené takhle. Že je všechno při starém. Že lidé si dovolené kupují a zájem je velký. Žádné překvapení, žádná omluva, žádné vysvětlení, proč jsou ceny o tolik výš.
Ukazovaly mi katalogy a nabídky, jako by se vlastně nic nedělo. Jako bych byl jediný, komu to přijde drahé. Když jsem zmínil, kolik jsme platili před pár lety za podobný hotel, jen se usmály a řekly, že doba se změnila. Že všechno zdražuje. Tečka.
Odešel jsem s pocitem, že jsem trochu mimo realitu já, ne ony. Jako by ty částky byly úplně normální a já se ptal na něco nevhodného. Přitom ještě před pár lety bychom o takové ceně vůbec neuvažovali.
Najednou se bavíme o částkách, za které bychom dřív jeli na dvě dovolené. Nebo o ceně, která se blíží menší ojetině. A to mluvíme pořád o klasickém rodinném resortu, ne o žádném luxusu.
Seděl jsem pak doma u počítače a říkal si, kdo tohle má vlastně zaplatit. Kolik rodin si dneska může dovolit dát takové peníze za týden u moře? A kolik z nich to opravdu udělá? Možná jsem naivní, ale mám pocit, že cestovky to letos hodně přehánějí. Jako by zkoušely, kam až můžou ceny vyšponovat, aniž by jim to někdo přestal kupovat.
Děti se mě samozřejmě ptají, kam letos pojedeme. Zvykly si. Neberou dovolenou jako luxus, ale jako samozřejmost. A já jim to nemám za zlé. My jsme je tak naučili. Jenže poprvé mám pocit, že si budu muset sám sobě obhájit, jestli to celé dává smysl.
Manželka mi říká, že třeba letos zkusíme něco jiného. Že nemusíme nutně k moři. Že si můžeme odpočinout i jinde. Má pravdu. Jen ve mně zůstává pachuť. Ne proto, že bych nutně potřeboval all inclusive náramek na ruce, ale proto, že mám pocit, že se z něčeho běžného stává luxus.
Možná se cestovky spoléhají na to, že lidé stejně zaplatí. Že si řeknou, že „nějak bylo, nějak bude“. Já si to letos říct neumím. Poprvé vážně zvažuji, že first minute nechám být a dovolenou vyřešíme úplně jinak.
A upřímně mě zajímá, kdy se někdo zeptá nahlas, kde je ta hranice. Protože jestli to takhle půjde dál, nebude se ptát jen jeden otrávený otec od rodiny, ale mnohem víc lidí, kteří si začnou říkat, že takhle už to prostě nedává smysl.
