Dcera celé týdny seděla na lavičce. Když jednou vynechala zápas, trenér mluvil o týmovém duchu

Ema začala hrát volejbal v devíti letech. Nebyla z těch dětí, které hned od prvního tréninku vyčnívají, ale sport ji bavil a našla si v družstvu kamarádky. Dvakrát týdně chodila na trénink a ještě doma občas odbíjela míč o zeď tak dlouho, dokud jsme jí neřekli, že sousedi pod námi asi také chtějí žít.

Když přešla do starší skupiny, začalo se všechno trochu měnit. Trenér už víc řešil výsledky a na turnajích stavěl hlavně několik dívek, které byly vyšší, rychlejší nebo technicky dál. To jsme chápali, protože ani Ema sama netvrdila, že má automaticky hrát stejně jako nejlepší hráčky. Jen jsme netušili, jak zvláštní režim kolem zápasů postupně vznikne.

Sobotní turnaj často znamenal odjezd brzy ráno a návrat odpoledne. Někdy se hrálo přímo u nás, jindy jsme jeli čtyřicet nebo padesát kilometrů do jiného města. Holky se převlékly, rozcvičily a potom se střídaly jednotlivé zápasy.

Ema v prvních měsících většinou čekala na lavičce. Do jednoho zápasu nastoupila na pár výměn, jindy na část setu a občas vůbec. Když jsem se jí ptal, jestli jí to vadí, říkala, že trochu ano, ale že třeba příště dostane větší šanci.

Nikdy jsme trenérovi nepsali, že má naši dceru postavit. Bral jsem jako normální, že o sestavě rozhoduje on a že některé hráčky jsou v danou chvíli prostě lepší. Trochu zvláštní mi ale připadalo něco jiného: bez ohledu na to, kolik Ema hrála, očekávalo se, že bude na každém turnaji bez výjimky.

Na začátku sezony rodičům vysvětlil, že potřebuje vědět, s kým může počítat. Pokud je dítě nominované, má přijet, protože volejbal je týmový sport a sestavu nelze skládat podle toho, komu se zrovna hodí sobota. V zásadě jsem s tím souhlasil.

Začali jsme proto podle turnajů upravovat vlastní program. Když jsme chtěli jet na víkend k příbuzným, odjížděli jsme až po zápase. Jednou jsme přesunuli návštěvu a několikrát se manželka s mladším dítětem vydala někam sama, protože já vezl Emu na volejbal.

Jenže její role v týmu se příliš neměnila. Na trénincích nechyběla a trenér jí nikdy neřekl, že by měla problém s přístupem. O víkendu ale znovu usedla mezi náhradnice a čekala, jestli se na hřiště vůbec dostane.

Jednou jsme strávili cestou tam a zpět skoro dvě hodiny. Ema odehrála závěr jednoho setu, přibližně pět minut.

Časem jí začala víc vadit nejistota. Kdyby trenér řekl, že je zatím mezi náhradnicemi a potřebuje zlepšit příjem nebo servis, měla by alespoň něco konkrétního, na čem pracovat. Místo toho většinou jen slyšela, že musí být trpělivá.

Po několika turnajích už se mě v autě cestou domů neptala, jestli příště bude hrát víc. Spíš komentovala, kolikrát vlastně byla na hřišti. Jednou si dokonce sama spočítala, že za celé dopoledne odehrála méně času, než jsme strávili cestou do haly.

Pořád ale chtěla pokračovat. Měla v týmu kamarádky a tréninky ji stále bavily, takže jsme do toho nijak nevstupovali. Pak do kalendáře přišla sobota, kdy jsme volejbal poprvé postavili až na druhé místo.

Oslava byla naplánovaná dlouho dopředu a sjížděla se na ni rodina, která se běžně potkává jen několikrát do roka. Když přišla nominace na turnaj ve stejném termínu, napsal jsem trenérovi, že Ema tentokrát nepřijede. Omlouval jsem ji několik dní předem, takže měl dost času s tím počítat.

Odpověď mě překvapila. Trenér napsal, že nominace je závazek vůči týmu a že rodinné akce by se podle možností měly plánovat mimo soutěžní termíny. Pokud budou hráčky zápasy vynechávat, nemůže prý družstvo dlouhodobě fungovat.

Zprávu jsem si přečetl dvakrát. Nešlo mi do hlavy hlavně to, že Ema do té doby nevynechala téměř nic. Navíc byla právě ona jednou z hráček, které často proseděly velkou část turnaje na lavičce.

Oslavu jsme kvůli tomu samozřejmě nerušili.

Trenér si ji po skončení zavolal stranou a řekl jí, že pokud chce dostávat větší prostor, musí ukázat, že se na ni dá spolehnout. Podle něj nebylo dobré, když hráčka vynechá turnaj kvůli soukromému programu. Ema to pochopila tak, že její jediná absence se teď může stát důvodem, proč zase nebude hrát.

To už mi přišlo nefér. Dvanáctiletá holka několik měsíců chodila na každý trénink, absolvovala skoro všechny turnaje a dlouhé hodiny seděla připravená na lavičce. Jedna předem omluvená rodinná oslava najednou zpochybnila její spolehlivost.

Napsal jsem trenérovi, jestli si po příštím tréninku můžeme na chvíli promluvit. Nechtěl jsem řešit sestavu ani mu vysvětlovat, koho má stavět. Chtěl jsem pochopit jen to, jak mohou vedle sebe platit dvě tak rozdílná očekávání.

Řekl jsem mu rovnou, že respektuji jeho právo postavit nejlepší hráčky. Jestli je Ema momentálně slabší než některé ostatní, nemusí kvůli nám hrát polovinu každého utkání. Pak jsem se ho ale zeptal, proč je jedna omluvená absence takový problém u někoho, koho sám využívá jen minimálně.

Trenér vysvětlil, že nikdy neví, co se během zápasu stane. Některá hráčka se může zranit, může potřebovat změnit sestavu nebo někomu přestat fungovat servis. Proto potřebuje mít všechny nominované k dispozici.

To mi dávalo smysl. Řekl jsem mu ale, že spolehlivost přece funguje oběma směry. Pokud od dítěte očekává, že každou sobotu podřídí týmovému programu, mělo by alespoň cítit, že je součástí týmu a že se s ním nějak počítá.

Ema už několik týdnů takový pocit neměla.

Podle něj nejde jen o minuty na hřišti. Hráčky mají podporovat družstvo, být připravené a učit se i z lavičky. Také připomněl, že ve sportu nemůže každý hrát stejně a děti se musí naučit přijmout konkurenci.

S tím jsem se nehádal. Jen jsem mu připomněl, že soutěživost a spolehlivost nemohou znamenat, že dvanáctileté dítě nesmí jednou za několik měsíců na narozeniny vlastní babičky. Zvlášť když dlouhodobě plní všechno, co se po něm chce.

Nežádal jsem žádnou omluvu ani příslib většího vytížení. Chtěl jsem jen, aby z jedné absence přestal dělat otázku charakteru. Trenér nakonec řekl, že to tak nemyslel, ale že chce mít pro všechny stejná pravidla.

Tím jsme rozhovor ukončili.

Navenek se nic dramatického nestalo. Trénovala dál a na další turnaje zase jezdila. Já si ale všiml, že se na soboty přestává těšit.

Dřív chystala sportovní tašku sama večer předem. Teď se někdy v pátek ptala, jestli opravdu musí jet, když stejně nejspíš nebude hrát. Poprvé jsem od ní slyšel, že by raději zůstala doma nebo šla ven s kamarádkou.

Nechtěl jsem z jednoho nepříjemného období dělat důvod k okamžitému odchodu. Zároveň mi ale připadalo nesmyslné vysvětlovat dítěti, že má za každou cenu vydržet u sportu, který ho právě přestává bavit.

S manželkou jsme se jí proto zeptali, co sama chce. Ema řekla, že volejbal opustit nechce, ale že by ráda zkusila jiný klub.

To pro mě bylo důležité. Nechtěli jsme hledat místo, kde jí někdo zaručí základní sestavu jen proto, aby byla spokojená. V novém klubu byla znovu jedna z průměrnějších hráček a první turnaje také často začínala na lavičce.

Rozdíl byl v přístupu trenérky. Po několika týdnech Emě řekla, že má dobrý servis, ale potřebuje zlepšit pohyb při příjmu. Když ji během zápasu stáhla ze hřiště, občas jí hned řekla proč a na co si má při dalším střídání dát pozor.

Jednou odehrála skoro celý zápas, podruhé jen část setu. Pořád neexistovala žádná jistota, kolik minut dostane. Jen už měla pocit, že její místo v týmu má nějaký smysl a že ví, co má dělat, aby se posunula.

Začala zase večer před turnajem sama balit tašku.

Tentokrát šlo o rodinný víkend, který jsme plánovali několik měsíců. Ema se skoro sama začala stresovat, jak to trenérce oznámí. Bylo na ní vidět, že čeká podobnou reakci jako v minulém klubu.

Napsali jsme zprávu s předstihem. Odpověď přišla během několika minut: díky za informaci, užijte si víkend a uvidíme se v pondělí na tréninku.

Nic dalšího.

Nikdo neřešil její vztah k družstvu, nepoučoval ji o týmovém duchu a nehrozil jí menším prostorem v dalších zápasech. Prostě jednou nebyla k dispozici a trenérka postavila sestavu bez ní.

Kupodivu tým přežil.

Při jednom turnaji hrály oba kluby ve stejné hale. Dal se se mnou do řeči a zeptal se, jak se Emě daří. Řekl jsem, že je spokojená a pořád hraje.

Poznamenal, že dnešní rodiče podle něj někdy děti až příliš chrání před konkurencí a nepohodlím. Odpověděl jsem, že v něčem s ním souhlasím. Sport není místo, kde dítě dostane vše jen za účast, a Ema dobře ví, že pokud chce hrát víc, musí být lepší.

Jenže podle mě existuje rozdíl mezi konkurencí a pocitem, že člověk musí bez výjimky obětovat každý víkend, zatímco jeho vlastní role v týmu je téměř nulová. U dvanáctiletých dětí navíc pořád mluvíme hlavně o sportu, který je má bavit.

Dnes Ema stále není nejlepší hráčka svého družstva. Některé turnaje odehraje hodně, jiné méně a občas zůstane na lavičce déle, než by chtěla.

Na volejbal se ale zase těší.

A když jednou za čas jeden zápas vynechá, nikdo jí nevysvětluje, že tím zklamala celý tým.