Článek
„Nemohla jsem tomu uvěřit. Vyprávěla mi, jak se snažila vyrovnat s citem, který nechtěla, ale který se ukázal silnější než ona sama. Mluvila také o tom, jak moc se ona i Hynek snažili být vůči mně fér.“
Jsem žena, která už si v životě ledasčím prošla. Je mi 44 let a můj život nikdy nebyl pohádkový — jsem rozvedená a dlouhé roky jsem měla pocit, že štěstí se mě spíš jen dotkne a zase zmizí. Dlouhou dobu byla mým jediným skutečným důvodem k radosti moje dcera, Markéta. Maminka mi neustále opakovala, že bych si měla někoho najít, že člověk nemá být sám. Jenže po tom, co mi manžela přebrala mladší a výrazně hezčí žena, jsem ztratila chuť komukoli znovu věřit. Připadala jsem si unavená a opatrná.
Nechtěla jsem být sama
Markéta ale dospívala a já si stále silněji uvědomovala, že jednou odejde. Že si vytvoří vlastní život, ve kterém pro mě už nebude tolik místa. Představa prázdného bytu mě děsila. Právě tehdy jsem se rozhodla dát na radu své matky. Nešlo o to hned hledat nového manžela, spíš jsem se snažila změnit vlastní nastavení a přestat se na muže dívat jen skrz staré zklamání.
Nejsem žádná oslnivá kráska, ale snažím se o sebe starat. Chodím ke kadeřnici, na kosmetiku, nechci rezignovat na sebe samu. A právě v té době jsem potkala muže, který mě zaujal — Hynka.
Poznali jsme se na pracovním setkání. Působil klidně, slušně, vyrovnaně. V mém věku už člověk nevěří na lásku na první pohled, ale přesto jsem cítila zvláštní naději. Scházeli jsme se nenápadně, povídali si dlouhé hodiny a já měla pocit, že vedle něj můžu zase dýchat.
Hynek byl o něco mladší než já. Vyprávěl mi, že ho v minulosti opustila partnerka, a proto se novým vztahům spíš vyhýbal. Líbilo se mi, že nikam nespěchal. Nepokoušel se mě okamžitě svést, nebyl dotěrný. Vypadalo to, že oba potřebujeme čas.
Pozvala jsem ho domů
Asi po půl roce scházení jsem se rozhodla pozvat ho k nám domů. Do té doby jsme se vídali hlavně venku — kina, restaurace, procházky. Přesto jsem měla nervy. Přemýšlela jsem, jak na něj zareaguje Markéta. Vyprávěla jsem jí o něm, ale nikdy jsem ho nepředstavovala jako budoucího partnera. Pro ni to byl zatím jen muž, se kterým trávím čas.
Ani mě nenapadlo, že by ho Markéta nepřijala. Ale stejně tak mě ani ve snu nenapadlo, že si ho oblíbí až příliš.
Když se na to dívám zpětně, první známky byly viditelné už tehdy. Krátké pohledy, zvláštní ticho mezi nimi, napětí, které jsem tehdy nedokázala pojmenovat. Možná jsem to nechtěla vidět.
Po té večeři se ale něco změnilo. Hynek už nebyl tak dostupný. Začal rušit schůzky, odkládat setkání a působil vzdáleněji. Snažila jsem se to neřešit, říkala jsem si, že má prostě víc práce.
Chovali se zvláštně
Dobře si teď pamatuji konec léta. Blížily se moje narozeniny, a tak jsem uspořádala malé posezení pro přátele. Pozvala jsem i Hynka. Na poslední chvíli ale zavolal, že mu do toho něco přišlo.
Bylo mi neskutečně smutno. A krátce nato volala i Markéta — prý musí pomoci kamarádce a přijde později. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Stála jsem v kuchyni, míchala salát a brečela nad miskou, aniž bych přesně věděla proč. Cítila jsem se opuštěná.
Nikdy by mě nenapadlo, co je skutečným důvodem jejich nepřítomnosti. Kdybych si nevšimla, jak moc se Markéta změnila, možná bych pravdu nezjistila ještě dlouho.
Vyhýbala se mi, vracela se domů pozdě a hned se zavírala do pokoje. Myslela jsem si, že jí vadí můj vztah s Hynkem. Při jejich prvním setkání skoro nemluvili, ale přikládala jsem to nervozitě.
Dcera chtěla odjet
Plánovala jsem se jí na to zeptat, ale předběhla mě. Jednoho dne přišla do mého pokoje a prostě oznámila, že odjíždí. Byla jsem opravdu překvapená. Nejdřív jsem si myslela, že se jen rozhodla vrátit dřív do Prahy. Brzy jsem si ale všimla, že drží v ruce nějaké letáčky v angličtině. Měla své úspory, navíc byla babička opravdu hodně štědrá, když se ukázalo, že výborně zvládla maturitu. Myslela jsem si, že si chce dopřát krátkou dovolenou.
Dokonce mě potěšilo, že si odpočine, protože nevypadala vůbec dobře. Jenže pak řekla, že změnila plány a na vysokou školu zatím nepůjde. Rozhodla se odjet do Skotska. Zpočátku chce jen pracovat, později možná studovat. Zůstala jsem beze slov. Markéta také zmlkla. A navíc vytáhla cigaretu a začala kouřit. To vůbec nebyl její styl. Věděla jsem, že se něco stalo. Věděla jsem, že se děje něco vážného.
Trvalo dlouho, než se mi podařilo z ní dostat pravdu. Nakonec ji ze sebe vydechla — zamilovali se do sebe. Ona a Hynek.
Nemohla mi vysvětlit jak. Prostě mezi nimi přeskočila jiskra. Nechtěla mi ublížit, ale nedokázala ten cit potlačit.
Nemohla jsem tomu uvěřit
Svět se mi na chvíli zastavil. V hlavě mi začaly zapadat střípky, které jsem předtím ignorovala. Cítila jsem, jak mi buší srdce a jak se mi podlamují nohy. Bože… mezi nimi je osmnáct let rozdíl.
Vyprávěla mi, jak s tím bojovala, jak se snažili oba být vůči mně féroví. Odjezd do Skotska byl její nápad. Hynek o něm ještě zatím ani nevěděl.
Jako matka jsem cítila, že ten vztah nemůže vydržet. Nedokázala jsem si představit lásku mezi lidmi, které dělí tak velká propast věku a životních zkušeností. Zároveň jsem ale cítila, že pokud ji odsoudím, mohla bych přijít o dceru.
Nemohla jsem ztratit dceru
Nakonec jsem ji přesvědčila, aby před svými city neutíkala. Pokud je to skutečné, přežije to. Nebyla jsem úplně upřímná ohledně toho, co cítím já. Věděla jsem ale jedno — já a Hynek spolu nikdy nebudeme. Raději jsem se tedy vzdala jeho než vlastní dcery.
V koutku duše jsem doufala, že se jejich vztah časem rozpadne. Nestalo se. Před rokem se vzali. Jsou asi šťastní. Žijí v Praze, Markéta studuje a já je vídám jen občas. Možná všichni potřebujeme víc času.
Na jejich svatbu ale nikdy nezapomenu. Stála jsem tam, dívala se na ně a po celou dobu si představovala, že na místě Markéty stojím já. Slzy mi tekly po tváři, ale nebyly to slzy dojetí. Byla to směs bolesti, rezignace a zvláštního smíření.
Nemám jim to dnes za zlé. Možná to tak prostě mělo být. Možná to, co mě s Hynkem spojovalo, nebyla skutečná láska, jen potřeba nebýt sama. Jen občas přemýšlím, jestli jsem tenkrát neztratila víc než partnera. Možná i část sebe. A proč osud musel být tak krutý a dát partnera ženě, která je sotva na prahu dospělosti a může si teoreticky pořád ještě „vybírat,“ na rozdíl ode mně, kterou už omezuje věk a mnoho dalších životních faktorů.
Asi nemá cenu nad tím přemýšlet.. užírat se.. Jen nevím, jestli v sobě ještě někdy najdu odvahu zase začít znovu a hledat opět vlastní štěstí.
