Článek
Byt jsem kupoval v době, kdy mi bylo něco přes pětadvacet a kdy jsem měl pocit, že jsem vlastně ještě kluk, který jen předstírá, že ví, co dělá. V práci jsem byl chvíli, nastupoval jsem do IT, měl jsem štěstí na firmu i na dobu. Peníze byly na můj věk slušné, ale pořád jsem si nepřipadal jako člověk, který by měl řešit hypotéku. Jenže doma mě tehdy dost tlačili. Máma s tátou mi říkali, že nájmy jsou vyhozené peníze a že ceny bytů už dolů nepůjdou. Dneska se tomu směju, protože tehdy jsme si všichni mysleli, že jsou drahé už tehdy.
Z dědictví po babičce jsem měl základ, něco, co mi dalo šanci vůbec uvažovat o vlastním bydlení. Když jsem pak seděl v bance a podepisoval papíry, měl jsem zpocené ruce. Připadal jsem si jako někdo, kdo na sebe bere závazek na celý život. Splátka ale vycházela tak, že jsem ji ze svého platu utáhl. Nebylo to pohodlné, ale šlo to. A čím déle jsem v IT dělal, tím víc jsem vydělával. Najednou to nebyl boj, ale rutina.
Dodnes si občas vzpomenu, jaké jsem měl tehdy štěstí. Že jsem poslechl rodiče. Že přišlo dědictví. Že jsem nezačal váhat a neřekl si, že počkám. Když dnes vidím ceny bytů, připadá mi to skoro absurdní. Ten můj by stál několikanásobek. Přitom tehdy jsem ho kupoval s pocitem, že přepaluju rozpočet.
Pár vztahů přišlo a odešlo. Nic zásadního, většinou to skončilo na tom, že jsme chtěli každý něco jiného. Až potom přišla ona. Nebyla dramatická, nehrála hry, byla klidná. Po pár letech jsme se vzali a nastěhovala se ke mně. Do mého bytu, i když jsme tomu říkali „náš“. Bylo to přirozené, nic jsme kolem toho neřešili.
Věděla, že mám hypotéku. Věděla přibližně, kolik vydělávám. Nikdy jsme nebyli typ páru, který by měl společný účet a detailně si rozebíral každou korunu. Každý měl svoje peníze, svoje výdaje, společné věci jsme platili napůl nebo podle situace. Fungovalo to.
Co nevěděla, bylo, že hypotéku už dva roky nemám.
Rozhodl jsem se ji splatit dřív. Čistě z praktických důvodů. Dluhy jsem nikdy neměl rád, i když to byl „dobrý“ dluh. Posílal jsem mimořádné splátky, občas větší částky z bonusů, občas něco navíc z výplaty. A pak přišel den, kdy jsem odeslal poslední peníze a banka mi poslala potvrzení. Cítil jsem úlevu, skoro euforii. Jako kdyby mi někdo sundal batoh ze zad.
Jenže jsem jí to neřekl.
Nejdřív jsem si říkal, že to zmíním později, až bude vhodná chvíle. Pak mi došlo, že žádná ideální chvíle není. Ona dál žila v představě, že každý měsíc odchází z mého účtu splátka. Já jsem ty peníze nechával ležet bokem. A postupně jsem si zvykl, že jsou prostě moje.
Nekupuju si žádné šílenosti. Sem tam dražší hodinky, lepší notebook, víkend pryč, něco, co bych dřív dlouho zvažoval. Takové malé luxusy, které se nevejdou do běžného rodinného rozpočtu. Říkám si, že jsem si je zasloužil. Že jsem tu hypotéku táhl roky sám. Že jsem to celé zaplatil vlastní prací.
Občas mě ale napadne, jestli je to fér. Ne že bych ji okrádal. Společné výdaje platím stejně, nic nám nechybí. Jen některé věci zůstávají moje. Moje rozhodnutí, moje peníze.
Možná je to sobecké. Možná jen chráním kus prostoru, který mi zůstal jen pro mě. Kdyby věděla, že splátka zmizela, začala by řešit, co s těmi penězi dělat. Větší dovolená, rekonstrukce, investice, děti… a najednou by už nebyly jen moje.
Někdy večer sedím v obýváku, koukám kolem sebe a uvědomím si, jak zvláštně se život poskládal. Byt, který jsem koupil skoro omylem, teď drží celý náš život pohromadě. Štěstí, které přišlo ve správnou chvíli, rozhodnutí, kterému jsem tehdy ani moc nerozuměl.
A mezi tím malý tajný prostor, který jsem si nechal pro sebe.
Nevím, jestli jí to někdy řeknu. Možná jo. Možná ne. Zatím to ale zůstává jen mezi mnou, bankou — a tím klukem, který kdysi podepisoval první hypotéku se zpocenýma rukama a vůbec netušil, jak moc mu to jednou změní život.
